Vladimír Horák

Z nadpisu by se mohlo zdát, že cesta vlakem pro nás začala 14. října, ale cestovní horečka u nás propukla o hodně dříve. O tom, že šachový vlak se bude konat, jsem se dozvěděl „už“ dva měsíce předem a honem jsem hledal, kde a jak se přihlásit. To „už“ je v uvozovkách proto, že jeden hráč to prý věděl už rok a půl dopředu, protože měl tento vlak coby zaměstnanec ČD na starosti. Z toho je vidět, jak dlouho dopředu se cesta, složení vlaku, posádka a materiální zabezpečení plánovaly. Na internetu jsem však žádnou možnost přihlášení nenašel, a tak jsem to odložil na později, což se u mě rovná zapomenout na to. Naštěstí Tomáš Vojta se o vlaku dozvěděl později a mailem mi to připomněl, jestli se náhodou nechci přihlásit. Mrknul jsem zběžně na stránky Pražské šachové společnosti a ejhle, už se na nich objevil přihlašovací formulář. Nelenil jsem a přihlásil se. Protože však nebylo kam přihlásit osobu blízkou, napsal jsem mail organizátorovi, kde jsem pro jistotu znovu uvedl údaje z mé přihlášky a připsal i manželku. Odpověď přišla promptně s tím, že se omlouvají a osobu blízkou berou na vědomí a na rozšíření formuláře o doprovod už se prý pracuje. Hřálo mě u srdce, že i já jsem se tedy významnou měrou zasloužil o zdařilou organizaci této nádherné akce .

Datum odjezdu se kvapem blížilo. 13. 10. jsem byl pověřen, abych zajistil ty důležitější věci, jako zjistit jestli nevypukla válka mezi Maďarskem a Slovenskem, jestli se někde nestávkuje na železnici apod. Manželka si ponechala na starosti podružnější záležitosti, jako praní, žehlení a balení. Abych předešel komplikacím s přebytkem oblečení a jiných těžkých věcí v zavazadlech, což jsem hrubě podcenil při cestě na turnaj v Albeně, vynalézavě jsem ženušce zakoupil malý skořepinový kufr (skořepina se nedá nafukovat!) a sobě střední textilní na zip. Jak se ukázalo později, na ženské pokolení se vyzrát nedá . Ale nebudu předbíhat. Večer jsme se přemístili autem k dceři, která bydlí poblíž Říčan, a ráno nás zeť hodil na nádraží, odkud jsme se dopravili místní lokálkou na Hlavní nádraží v Praze, kde začínala trasa šachového vlaku. Že je svět malý, jsme se přesvědčili už při čekání na místní lokálku, neboť mezi čekajícími jsme objevili Honzu Ambrože. Zajásal jsem, že budeme mít ve vlaku aspoň jednoho známého, ale Honza nás rychle vyvedl z omylu a že prý s námi šachovým vlakem nepojede, že jede na školení auditorů do Prahy. No nicméně, jak se ukázalo, byla to dobrá příprava. Osvěžil jsem si, jak se cestuje vlakem, a prokecali jsme celou cestu veselými historkami, a protože Honza hlas netišil, bavili jsme i kolem sedící cestující veselými auditorskými i šachovými historkami. Díky tomu nám cesta rychle uběhla, a než jsme se nadáli, už jsme stáli s kufry na prvním nástupišti, kde se měl nalézat vládní salónek a kde se mělo konat slavnostní zahájení. Protože jsme si dali větší časovou rezervu, nemohli jsme se orientovat podle (ne)přicházejících  účastníků turnaje. Oslovili jsme proto kolemjdoucí paní v nádražácké uniformě, která zrovna vyšla ze dveří označených „Nevstupovat, pouze pro zaměstnance!“. Strohá odpověď „Tady nic takového není!“ a pohled tipující nás na teroristy nám ihned naznačil, že půlhodinová časová rezerva asi nebude dostačující, neboť zřejmě zaměstnanci ČD nesmějí informaci, kde se nalézá vládní salónek, poskytovat. Vrátili jsme se tedy do haly, kde jsme objevili dveře označené ČD lounge, a protože mé chabé znalosti angličtiny mi napovídaly, že by to mohl být salónek (jak jsem pak dohledal ve slovníku, skutečně to salónek je, ale ve slovníku byly i výstižnější výrazy, např. lenošit, polehávat, odpočívárna, flákání apod., které jsou výstižnější ). Hned za dveřmi seděla paní, která byla informovanější, a vysvětlila nám, že vládní salónek je skutečně na prvním nástupišti, ale musíme dojít až na konec, kde je bronzové sousoší rodinky s kufrem, a tam, že je vchod do vládního salónku.

Skutečně tomu tak bylo. Dveře ovšem jako vládní salónek označeny nebyly, zřejmě kvůli utajení. Doufám tedy, že jsem tímto neprozradil nějaké státní tajemství. Před dveřmi byl stojan s plakátem akce šachového vlaku. Hned jak jsme vešli dovnitř, vrhli se na nás hostesky, vybavily nás jízdenkami, odznaky, jízdním řádem šachového vlaku, vouchery na ubytování, brožurkou a spoustou informací, ze kterých jsem si zapamatoval jedinou, že snídaně je vedle v předsálí vládního salónku . Nějaký chlapec nám sebral kufry, vrazil nám do ruky místo nich lístečky a odpotácel se pod váhou našich kufrů do vedlejší místnosti s tím, že nám kufry naloží do zavazadlového vagónu. Někde na pozadí mi vytanula myšlenka, že s tou váhou kufrů nebude něco v pořádku, ale rychle jsem ji zaplašil s tím, že to bude těmi dvěma půldruhalitrovými limonádami, které jsem si do mojí starostlivou ženuškou zabaleného kufru tajně přihodil, a v klidu jsme se odebrali na snídani. Snídaně připravené cateringovou společností formou švédského stolu byly vynikající, a protože jsme byli mezi prvními, výběr byl skutečně bohatý a v klidu jsme posnídali.

Po snídani jsme přešli do vládního salónku, který byl obložen dřevem a vyzdoben nádhernými nástěnnými malbami a prý pamatoval ještě prezidenta T. G. Masaryka a v současnosti i prezidenta V. Klause.

Přítomni už byli také kameramani, novináři a fotografové. Postupně se salónek začal plnit šachisty a jejich doprovodem. Když byli všichni přítomní konečně namačkáni uvnitř, přišel mladík s barevným čírem v doprovodu dvou pánů v oblecích a na konci skromně přišel velmistr Hort a stoupli si před nashromážděný dav. Při pohledu na barevné číro onoho mladíka, jsem si pomyslel: „No nazdar, kam jsme to přišli?“ a hned se mi vybavil vtip, který jsem kdysi zahlédl na internetu: Jede starší pán ve vlaku a v kupé proti němu sedí mladík s čírem hrajícím všemi možnými barvami. Pán si ho upřeně prohlíží, mladík na něj po chvíli zírání vyjede. „Co čumíš dědku?“ „Promiňte, ale já jsem byl asi tak před dvaceti lety na mejdanu, kde měli obrovského nádherného barevného mluvícího papouška. No a víte ten mejdan byl hrozně divokej, samý drogy, LSD, kokain, k tomu tvrdej alkohol, no prostě jsem byl z toho úplně mimo, vůbec nevím, co jsem tam dělal, ani jak jsem se dostal domů, no a tak mě napadlo, jestli nejste můj syn?“.

Ukázalo se, že mladík je p. Matocha, organizátor celé akce a ti pánové jsou náměstek generálního ředitele a člen představenstva ČD Antonín Blažek a člen představenstva ČSOB odpovědný za Poštovní spořitelnu Jan Lamser, bez jejichž pomoci by se celá akce nemohla konat. Pan Matocha se hned ujal slova a svůj úvodní projev poté přeložil do angličtiny pro zahraniční účastníky. Opravil jsem si o něm svůj první dojem a v průběhu celé akce jsem se mu ještě v duchu mnohokrát omluvil, protože to, jak celou akci připravil a dokonale zvládnul, to by určitě nezvládnul ani leckterý špičkový manažer.

Po projevech jsme se odebrali do přistaveného vlaku, a než jsme stačili projít všechny vagóny, dal se vlak do pohybu. Skládal se z lokomotivy a devíti vagónů, které byly pojmenovány příznačně po šachových mistrech světa Steinitz, Lasker, Capablanca, Aljechin, Euwe, Botvinik, Smyslov, Tal a Petrosjan.

V prvním vagóně byly šachovnice 1 až 11, ve druhém 12 až 15, ve třetím byla rozhodčí Mariána Olšarová a organizační štáb, ve čtvrtém šachovnice 16 až 26, v pátém šachovnice 27 až 30, v šestém šachovnice 31 až 34, poté následoval jídelní vůz a vůz pro doprovod hráčů a jako poslední byl zavazadlový vůz. V hracích vagónech už byla vyvěšena rozlosování, rychle jsem zjistil, že hraji na 26. šachovnici černými s panem Janem Hroudou (ELO 1596) a nedočkavě jsem se vydal do čtvrtého vagónu.

Partie začala a již po pár tazích se začalo schylovat ke katastrofě. Nebylo to však mojí hrou, ale vydatnou snídaní, která se rozhodla, že přeruší mou přítomnost u partie a donutila mě urychleně vyhledat místnůstku, kam i králové chodili pěšky. Nejbližší toaleta byla až ve vedlejším vagónu. Tady jsem konstatoval, že úroveň toalet ve vlacích pokročila jen nepříliš, studená dřevěná prkýnka byla nahrazena plastovými, kabinka byla vybavena ručníkem a toaletním papírem. Více změn jsem nestačil postřehnout a již jsem spěchal zpět, abych ztrátu pěti minut dohnal rychlejší hrou. Naštěstí tato ztráta neměla na průběh partie vliv, ale se silnějším soupeřem by mně tento drahocenný čas mohl stát bod. Partii jsem vyhrál, ale drobný nervový tik, který to ve mně zanechalo, způsobil, že jsem při cestách po vagónech automaticky registroval rozmístění toalet a vždy před zahájením partie jsem si odskočil. Ovšem i toto opatření mělo drobnou chybičku a to, že když stál vlak ve stanici, nebylo možné toaletu použít.

Po nahlášení výsledku byla malá pauzička, než se dohrály i ostatní partie. Poté bylo vyvěšeno další rozlosování a na mě připadl silný holandský hráč Peter Doggers (ELO 2285).

Poučen z krizového vývoje prvního kola jsem mohl hrát klidně a průběh partie tomu i odpovídal. Ze zahájení jsem vyšel dobře, střední hru jsem měl také pod kontrolou, a když jsem stál o něco lépe, nabídl jsem svému sympatickému soupeři remízu, kterou po kratičkém zaváhání přijal. Překvapeně jsem však zamrkal, když můj soupeř mrsknul figurkami ke mně a rychle opustil hrací místnost. Pomyslel jsem si, že zřejmě neunesl ztrátu půl bodu se slabším soupeřem. Při této partii jsem učinil další důležitý poznatek, že mít bílé figury je velká nevýhoda. Stoly se šachovnicemi nebyly umístěny uprostřed vagónu, ale byly posunuty ke straně, aby mohli cestující druhou stranou procházet. Hráči, mající bílé, seděli na užší straně, tudíž museli vyčkat na ukončení ostatních partií, aby se mohli vysoukat ven. Před zahájením 3. kola se mi Peter Doggers moc omlouval, že tak rychle prchnul. S mými chabými znalostmi angličtiny jsem však pochopil, že udělal stejnou zkušenost jako já v prvním kole, jeho snídaně jej však opustila se zpožděním jednoho kola a zřejmě o něco rychleji, proto tak spěchal . Trošku to podlomilo moji sebedůvěru, že hraju tak dobře, že i silní hráči jsou rádi, že jim nabízím remízu, kterou ještě ochotněji berou . Podlomenou sebedůvěru jsem si posílil ve 3. kole, kde jsem zasedl v regionálním derby proti Petru Hroníkovi (ELO 1966) a vyhrál. Výhře však předcházela veselá slovní přestřelka, kde mně Petrova hezká a sympatická manželka přesvědčovala, že kolegové z regionu se neporážejí, Petr vehementně přikyvoval a zviklal mě až Karel Jukl, který svého oddílového kolegu taktéž podpořil. Smířil jsem se tedy s tím, že podle jakýchsi nepsaných pravidel ztratím půl bodu . Po pár tazích jsem však jejich lest prohlédl, Petr se do mě pustil ve svém oblíbeném kulaťáku hlava nehlava, a tak mi nezbylo, než se úporně bránit a odrážet jeho nebezpečné hrozby. Po přechodu ze střední hry do koncovky udělal Petr chybu, nechal si chytit věž a partii vzdal.  Protože to bylo poslední kolo toho dne, zašili jsme se s manželkou do volného kupé a radovali se, jak se turnaj pro mě skvěle vyvíjí. Zato druhý den jsem to za Petrovu prohru pěkně schytal od Petrovy manželky, takže skóre Hroníkovi vs. já bylo 1:1 . Ještě před tím než vlak dorazil do Vídně, bylo vyvěšeno rozlosování čtvrtého kola. Vyfasoval jsem sympatického IM Petra Piska (ELO 2385), což mě vůbec nepotěšilo, ale měl jsem hrát na čtvrté šachovnici, a to už se dalo považovat za nesporný úspěch, obzvlášť když legenda českého šachu velmistr Hort hrál „až“ na páté šachovnici. Tady je vhodná chvíle upozornit na jednu (jedinou) chybu pořadatele pana Matochy, a to, že nezajistil přímý přenos prvních pěti šachovnic na internet . Tento fakt, že nebudu slavnej po celém světě, mě tak rozhodil, že jsem prohrál dvě následující kola po sobě. Ale to už zase předbíhám.

Po malém odpočinku jsme se vydali do jídelního vozu na oběd. Dal jsem si výborný hovězí gulášek s bramborovými plackami a manželka si dala Cézar salát, dětské porce podávali zřejmě záměrně, aby se obědvající nezdrželi v jídelňáku příliš dlouho, přece jenom kapacitně nestíhal.

Do Vídně jsme dorazili na čas, vystoupili jsme na nádraží Wien-Meidling a vydali se k poslednímu vagónu pro kufry. Kufry už na nás čekaly na perónu a tak jsme splynuli s davem a nechali se unášet k východu. Před nádražím už stálo cca 20 taxíků, a protože jízdné MHD je prý ve Vídni velmi drahé, navíc cesta neznámým metrem a autobusem a následná několikaminutová chůze s kufry do hotelu nás příliš nelákala, přešli jsme k nejbližšímu volnému taxíku, nechali si kufry naložit, nasedli a už jsme frčeli směr hotel. Taxikář hned zapředl hovor a podivoval se, co jsme to za podivnou výpravu, že jindy se dočká rita obvykle až po příjezdu třetího vlaku a tenhle vlak vytížil všechny taxíky na stanovišti a ještě tam spousta zákazníků zbyla.  Vysvětlili jsme mu, že se jedná o šachový vlak, kde hraje 64 hráčů (z toho je vidět, že pan Matocha neponechal nic náhodě a i počet hráčů byl symbolický) a celkem i s doprovodem jede vlakem 103 cestujících plus patnáctičlenná posádka vlaku. Taxikáře to udivilo a hned, že se tedy bude muset vrátit pro čekající, které už jeho kolegové nestačili odvézt. Díky tomu nás vezl nejkratší cestou a poměrně svižně. Domluvili jsme si s ním, že se pro nás ráno v devět zastaví. V hotelu jsme na recepci vyměnili voucher za klíč od pokoje, vyjeli výtahem do 3. patra  a vešli do pěkného pokoje. Teprve při zvedání kufrů na stůl jsem si uvědomil, jak je můj kufr o hodně těžší než kufr mé drahé polovičky. Do té doby se totiž kufry přemísťovaly na kolečkách, po pojízdných schodech, nakládal je taxikář, do vlaku je naložila a vyložila obsluha. Začal jsem se tedy pídit, co způsobuje jejich váhu. Byla to moje chyba, protože jsem se nechal ukolébat tím, že kufry jsou malé a tudíž se do nich nic nevejde. Po nadzvižení mých pár kousků oblečení se objevila garderoba mojí ženušky, ale co bylo horší i tříkilový pytel jablek a kromě mých limonád jsem objevil stejné množství limonád, které přidala  moje milovaná choť, abych na cestě netrpěl žízní. Když jsem se ohradil, proč takové množství jablek, byl jsem ujištěn, že je všechny sní. Protože jsem znal její zálibu v pojídání jablek, za den sní klidně na posezení i pět kusů, nechal jsem se tedy ukolébat, že coby kufronosič budu mít kufr den ode dne lehčí. Ó, jak jsem byl neprozřetelně naivně důvěřivý. Ale nebudu předbíhat.

Při malém odpočinku jsme mrkli do brožurky, jaké jsou možné cíle ve Vídni pro turisty. Opery jsme zavrhli, protože už doma jsme zjistili, že lístky jsou beznadějně vyprodány, zámek Schőnbrunn, muzea a jiné pamětihodnosti jsme vzhledem k pokročilé hodině také zamítli. Nakonec jsme se dohodli, že navštívit Vídeň a nepochutnat si v nějaké příjemné kavárničce na kulinářské specialitě Sachru, kterou vytvořil v roce 1832 cukrářský učeň Franz Sacher, by byl hřích. V brožurce byl tip na dvě. Felixx Cafe bar a Restaurant Cafe Savoy. Vybrali jsme si druhou možnost s tím, že bychom si před vyhlášeným dortíkem dali ještě nějakou dobrou večeři. Hotel se nacházel na okraji Vídně a poblíž tříproudé silnice do centra a tři pruhy vedly i ven z města. Začal jsem mávat na projíždějící taxíky, ale žádný nezastavil. Pokusili jsme se tedy přejít na druhou stranu, ale ukázalo se, že rčení „Ve Vídni jsou jen dva druhy chodců, rychlí a mrtví.“ je skutečně pravdivé. Před 30 lety, kdy jsem byl ve Vídni naposledy, jsem patřil do první skupiny, ale dnes už bych patřil do druhé. Po půl hodině jsme značně prokřehlí rezignovali a šli si koupit večeři do poblíž stojící benzínky. Co čert nechtěl, když jsme vyšli s jídlem v pytlíkách ven, zahlédl jsem stojící taxík. Přidal jsem do kroku a zastihl taxikáře, jak dokončoval dofukování pneumatiky. Zeptal jsem se, zdali je volný a po dotazu na cíl naší cesty, kývl, že je. Cesta do centra byla delší, a když nás vysadil před Restaurant Cafe Savoy, naskytl se nám nepříliš vábný pohled. Celá budova byla obestavěna lešením a přikryta zaprášenými plachtami. Bylo však otevřeno a tak jsme netuše nic zlého vešli. Uvnitř bylo šero, že jsme stěží viděli na konec místnosti. Chvilku jsme tápali, ale nakonec se před námi vynořil volný stůl, posadili jsme se a za chvilku přišel číšník, který mi mluvou a gesty připomněl bar Modrá ústřice z Policejní akademie. Protože nám v kapse šustili pytlíky s hamburgery z benzínky, vynechali jsme večeři a objednali jsme si Sacher a kafíčko, já jsem si navíc objednal Strudel (štrudl), což je také vídeňská vyhlášená pochoutka. Typicky výmluvným hlasem i řečí těla se mě číšník zeptal, jestli si jej přeji přihřát. Řekl jsem, že ne, čímž jsem jej asi nenadchl. Všechno bylo výborné a moc jsme si pošmákli. Mé podezření o Modré ústřici se potvrdilo, když jsem si ještě před odchodem odskočil na toaletu a hned vzápětí vešel nejdřív jeden a pak druhý host a významně na mě pohlíželi. Zabořil jsem tedy pohled do nějaké sošky na stojánku a po chvilce zjistil, že zírám na sošku nahého muže. Abych nevyprovokoval oba muže k nějaké akci, přenesl jsem pohled na cedulku vedle, která oznamovala, že soška je hlídána alarmem a je to kopie sochy z období  500 let před naším letopočtem.

Po návštěvě kavárny jsme se vydali do centra. Ujal jsem se vedení, přece jenom třítýdenní pobyt před třiceti lety mne v mých očích pasoval na neomylného znalce Vídně a vyrazil jsem směrem do centra. Naštěstí mě moje ženuška za ty roky má přečteného a hned první kolemjdoucí se zeptala na cestu do centra a ta osoba nešťastná se nerozpakovala a ukázala na opačnou stranu, než jsem se vydal, nechápaje, že jsem chtěl poznat neznámá zákoutí Vídně. Asi nás stařenka s hůlkou nechtěla příliš zdržovat, suše nám oznámila, že má společnou cestu a nasadila ďábelské tempo. Poklusávali jsme za ní, ale postupně jsme ztráceli metr za metrem. Po asi sto metrech jí zřejmě došel dech, počkala až jí doběhneme, oznámila nám, že jsme v centru a zmizela v dálce. Opravdu jsme byli kousíček od Mariahilfer Strasse. Chtěl jsem manželce ukázat mojí nejoblíbenější ulici ve Vídni, ale po pár stovkách metrů, jsme to rozladěně vzdali. V mých vzpomínkách byla tato ulice plná drobných romantických obchůdků, kde se vás vždy ujmul majitel osobně, pokecal, vůbec mu nevadilo, že vaše němčina se nepodobá jeho mateřštině, doporučil zboží a člověk odcházel s pocitem, že mu na vás záleží. A dnes je to ulice plná obrovských neosobních obchodů všech možných nadnárodních společností, prodavači mají pocit, že je obtěžujete a snaží se vás zbavit jako obtížného hmyzu. Obchodní třídy ve všech větších městech se podobají jako vejce vejci a bohužel toto je daň za globalizaci. Naštěstí se ještě tu a tam vyskytují obchůdky, kde se vám rádi věnují a kde se člověk cítí jako zákazník.

Na stanovišti jsme si vzali taxík a vyrazili do hotelu. Ospršili se a šli na kutě. Ještě jsem v rychlosti mrknul do počítače na svého soupeře, udělal drobnou přípravu a tvrdě po náročném dni usnul. V noci mě vzbudily podivné zvuky z koupelny, manželce se udělalo nevolno a tak jsme pak ještě zvažovali, kde došlo k dietní chybě. Po probrání všech možností a vyloučení nepravděpodobného, jsme dospěli k tomu, že špatný byl buď Cézar salát ve vlaku nebo v kavárně servírují ženám špatné zákusky.

Pokračování příště.

Webové stránky Pražské šachové společnosti

Článek o šachovém vlaku na NŠS