TJ Spartak Vlasim
29
Říj

Šachový vlak 14. – 18.10.2011 – část druhá

Vladimír Horák

Probudili jsme se do překrásného rána a sluníčko nám dělalo radost celý den. Nechápu, jak to pan Matocha udělal, ale sluníčko svítilo po celých pět dní jako o život. I když vlak projížděl pěti státy, smlouva uzavřená mezi panem Matochou a sv. Petrem zjevně neměla chybu a po celou cestu jsme nemuseli  roztáhnout deštník. Vyrazili jsme vesele na snídani, která byla velmi bohatá a chutná.  Ženušce se už zjevně udělalo dobře, protože mezi rohlíkem, koláčem a chlebem spořádala čtyři jablka a páté si vzala sebou. A v ten moment mi to došlo! I když budu pít jednu limonádu za druhou, váha kufru bude klesat pomalu, protože množství jablek se nebude snižovat, ale zvětšovat vždy o to jablko na cestu. Utěšoval jsem se, že v jiných hotelech jablka nebudou, ale mé naděje se ukázaly záhy jako liché, jablka opravdu přibývala :-( . Po návratu domů jsem přeměřil ruce a pokud metr nelhal, měl jsem je o pěkných pár decimetrů delších. Manželka to sice zpochybňovala, a ať si změřím raději nos, že prý ho mám jak Pinocchio. No, ale věřte ženám, že?

Ráno jsme v devět netrpělivě podupávali před hotelem a vyhlíželi jsme náš taxík. Postupně přijížděly objednané taxíky pro účastníky zájezdu, ale náš pořád nikde. Začal jsem být trochu neklidný, ale naštěstí nás zachránili Pavel Popelka se svojí partnerkou Janou. Když viděli, že nemáme odvoz, zavolali na nás, jestli se nechceme svézt s nimi. Cesta proběhla bez komplikací, Pavel a Jana se ukázali jako velice společenští a sympatičtí společníci a tak jsme se rychle domluvili, že budeme jezdit taxíkem společně a o náklady se podělíme.

Na následující fotce to vypadá, že hledím za naším odjíždějícím vlakem, ale je to jen optický klam. Ve skutečnosti vlak couvá na naše nástupiště :-) . Ovšem odjíždějící vlak bez nás byla pro mě trochu noční můra, protože pan Matocha všechny účastníky ujistil, že vlak nečeká a musí odjet přesně podle jízdního řádu. A že těch děsivých scénářů bylo. Zaspání, nepřijedší taxík, zácpa v ulicích, špatně odhadnutá doba přistavení taxíku atd. Je s podivem, že za celých pět dní všichni účastníci vzorně dodržovali dobu odjezdu a nikdo nemusel dohánět vlak jiným spojem. Prostě se sešla výborná parta.


Po nástupu do vlaku jsem již nezopakoval chybu z předchozího dne, provedl jsem dekonzumaci a zasedl na čtvrté šachovnici proti IM Petru Piskovi. Po mé pravici zasedl velmistr Hort a po mé levici IM Bernd Schneider. Kdo by nebyl z takového obklíčení nervózní, že? Manželce jsem důkladně kladl na srdce, že pokud se jí nepovede udělat foto mne a pana Horta, jak hraje vedle mě, tak už jí nikdy na žádný výlet nevezmu. Kampak však na mojí ženušku. Nejenomže mě vyfotila vedle pana Horta,


ale zvěčnila i důkaz o tom, že jsem hrál před ním :-) .


Po probdělé noci jsem pro mého sympatického soupeře IM Petra Piska (ELO 2385) byl snadný zákusek a bez většího odporu jsem prohrál. Nepomohla mi ani domácí příprava, neboť jsem pro svého soupeře zjevně nebyl protivník, proti kterému by musel použít svůj běžně používaný repertoár zahájení.

I v další partii jsem hrál podivně a poměrně hladce podlehl německému hráči FM Harry Schaackovi (ELO 2211).


Hrály se naštěstí jen dvě partie, cesta do Budapešti z Vídně netrvá dlouho a musel se ještě stihnout oběd. Dali jsme si kuřecí soté s rýží a opět se podávaly dětské porce. Bylo zřejmé, že je dbáno na naši štíhlou linii. Manželka se rozhodla jim naznačit, že do její štíhlé postavy jim nic není a objednala si palačinku se šlehačkou a ovocem. A protože číšník přinesl palačinky dvě, podpořil jsem jí v jejím úsilí a jednu z nich snědl. Buďto v kuchyni náš protest nepochopili nebo si ho nevšimli, ale v dalších dnech se na velikosti porcí nic nezměnilo :-( . Jídelňák byl poloprázdný, nikam jsme tedy nemuseli spěchat a tak jsme se kochali ubíhající krajinou. Vedle nás se dva známí bavili o tom, jak byli nedávno vlakem na nějaké konferenci v zahraničí a mně se mimoděk vybavil vtípek: Jede mladík v kupé vlaku vracejícího se z Paříže a naproti němu si čte překrásná dívka. Mladíkovi se dívka líbí a tak se rozhodl jí oslovit: „Promiňte mi moji smělost, ale mohu se zeptat, odkud se vracíte?“. „Ale jistě. Vracím se ze sexuologického kongresu v Paříži.“. Mladík se zvědavě ptá „A mohu se zeptat, o čem jste rokovali?“. „Kongres zjišťoval, jaké národy mají nejlepší milence.“ odpověděla sexuoložka. „A že jsem tak smělý, k jakým poznatkům jste dospěli?“ zeptal se mladík. „Zjistili jsme, že nejlepšími milenci jsou Židé, Rusové a Indiáni.“ Mladík vyskočil ze sedadla, uklonil se a řekl: „Promiňte, jsem to ale nezdvořák, dovolte mi, abych se představil, jmenuji se Izák Petrovič Vinnetou.“.

Při kafíčku a palačinkách cesta příjemně ubíhala a než jsme se nadáli, vjížděli jsme na nádraží v Budapešti. Na perónu už na nás opět čekaly kufry a naštěstí na cestě k taxíkům nebyly žádné schody a tak jsme záhy dorazili na parkoviště před nádražím. Jediné dva taxíky už byly obklíčeny naší výpravou, proto jsme se vydali směrem k vjezdu na parkoviště, abychom případný přijíždějící taxík odchytili dřív, než nám ho někdo vyfoukne. Přidali se k nám Pavel s Janou, a když najednou mezi parkujícími vozy vycouval taxík, zamával jsem na něj, a poté co zastavil, zeptal jsem se ho, zda by nás nevzal do hotelu Pólus. Taxikář odvětil, že proč ne a protože už se k nám nebezpečně blížil dav dychtící se také svézt, bleskově jsme naházeli zavazadla do kufru a nasedli. Zrovna jsem si formuloval dotaz, jestli lze platit eury a kolik to tak bude stát, když nasedl i taxikář a rovnou prohlásil: „Fix price twenty euro.“. Trochu mě to zarazilo, neboť v příručce se pravilo, že cena se pohybuje od 9 do 10 €. Mrknul jsem na Pavla, ten stejně jako já při vidině vykládání kufrů a shánění nového taxíku raději kývnul. V duchu jsem bleskově probral svoji chudou slovní zásobu angličtiny, našel odpovídající odpověď a taxikářovu nehoráznou cenu plynně odsouhlasil anglickou větou: „OK.“. Do hotelu jsme dojeli bez problémů, akorát na recepci se ukázalo, že jsme dorazili na divoký východ, neboť ve frontě na přidělení klíče od pokoje se rozvinula debata, za kolik kdo jel taxíkem do hotelu. Ceny se pohybovaly od přijatelných 10 € až po neuvěřitelných 40 €. Zřejmě nás taxikáři rozdělili do skupin dle jazyka a dle bonity země původu, protože nejvíc platili Holanďani. Ukázala se platnost přísloví: „Kolik jazyků umíš, tolikrát méně platíš v taxíku.“. Kdybych uměl somálsky, asi bychom to měli zadarmo a s pozváním na večeři zdarma. Ubytování na první pohled vypadalo dobře, jen dvojpostel byla poměrně úzká, když jsem si lehl na svou polovinu a položil jednu nohu na lůžko, druhou jsem musel nechat na zemi. Naštěstí se ženuška uskromnila a trochu místa mi na své polovině ráda přenechala :-) . Hodili jsme kufry na pokoj (no hodili, těžce jsem je dotlačil) a běželi na sraz lidí, kteří měli zájem o koupání ve vyhlášených lázních Szechenyi (viz foto1 a foto2). Nepatřičně jsem se domníval, že někdo nám ukáže, který autobus či tramvaj nás na místo dopraví. Místo toho jsme byli naloženi do objednaných taxíků, tentokrát byla cena přiměřená (10 €) a za chvíli jsme stáli před pokladnou v lázních. Tady se objevila drobná komplikace, neboť paní v kase byla neoblomná a eura tvrdošíjně odmítala. Naštěstí mě napadlo, zeptat se, zdali se nedá platit kartou. To už se ukázalo průchodné, ovšem ne každý si vzal kartu sebou. Zaplatil jsem tedy kartou za dva další nešťastníky, kteří mi to vyrovnali eury, a cesta do lázní byla volná. No, úplně volná ne. V šatně jsem narazil na drobný zádrhel. Oblečení jsem odložil do skříňky a při pokusu skříňku zamknout nastal problém, skříňka nešla zavřít. Přeházel jsem tedy oblečení do vedlejší skříňky. Ta sice šla zavřít, ale zase nešla zamknout. Bezradně jsem se pokoušel čipem zamknout zámek, kontrolka se rozsvítila, v zámku cvaklo, ale k zamčení nedošlo. Po několika marných pokusech, jsem usoudil, že jsem už příliš stár, abych rozuměl technice jednadvacátého století, a nenápadně jsem se jal pozorovat, jak to dělají jiní. Kupodivu to dělali úplně stejně, ale na rozdíl ode mne jim to fungovalo. Zkusil jsem to tedy znovu a zase nic. Oslovil jsem rukama maďarského souseda, který si zrovna skříňku otevřel, jestli by mi nepomohl. Se zadostiučiněním jsem pozoroval jeho marné pokusy, když v tom přistoupil polský kolega ze zájezdu, kterému jsem vypomohl u kasy platební kartou a který trpělivě čekal, až vybojuji svůj boj se zámkem skříňky a začal polsky brebentit něco v tom smyslu: „Já vím co tomu je. Je to rozbitý.“ Pomyslel jsem si své, a protože jsem nechtěl vypadat, jak řidič autobusu z onoho známého vtipu ze kterého zjevně polský kolega čerpal, obnovil jsem ruční konverzaci s Maďarem a požádal ho, aby uvolnil svojí skříňku (jiná volná v šatně už nebyla). Domorodec se sice tvářil nevrle, zřejmě jsem v konverzaci použil nevhodné ruční slovní obraty, ale skříňku uvolnil. Přeházel jsem do ní své oblečení a ukázalo se, že Polák měl pravdu, bylo to rozbité, tuto skříňku jsem snadno zamkl a hurá do bazénu. Když jsem vyšel ven na mráz, rychle jsem přecupital po studených dlaždicích a zahučel do nádherně vyhřátého venkovního bazénu, kde si dala dostaveníčko polovina našeho vlaku a zbytek světa. V bazénu nebylo téměř k hnutí. Ze všech stran zaznívaly všechny možné světové jazyky, nejčastěji asi polština a slovenština, maďarština téměř vůbec. Cca po čtvrt hodině jsem lehce znervózněl, protože jsem stále nikde neviděl manželku. Poptával jsem se žen z naší výpravy, ale ani jedna ji prý v dámské šatně neviděla. Po dalších pěti minutách jsem ji objevil u vedlejšího plaveckého bazénu s vyznačenými dráhami, jak se marně snaží anglicky přesvědčit plavčíka, který jí vyhnal z bazénu, kde si poklidně plavala, že koupací čepici požadovanou v tomto bazénu nepotřebuje. Když už měla husí kůži jak bublinkovou fólii, tak to vzdala a přidala se ke mně.  Proplétali jsme se mezi lidmi, pozorovali jak „náš“ Francouz Gregory Lux hraje šachy s nějakým domorodcem, který nemohl pochopit, že se v bazénu našel někdo, kdo ty šachy umí lépe než on a to chudák netušil, že takových je nás tam ještě spousta. Pronásledovali jsme našeho vlakového fotografa, aby nám udělal fotku (kdepak asi je?), a když dělal skupinovou fotku, snažili jsme se dostat do záběru. Ženuška byla pomalá a tak jsem skupinovou fotku kazil jen já. Jakmile se uvolnilo místo pod tryskající vodou, nastavil jsem záda a nechal se celou čtvrthodinu masírovat. Asi po hodině jsem zaslechl slovenštinu a nechtě odposlechl hovor pána, který zrovna paní překládal cedulku u bazénu. Prý je tam napsáno, že doporučují dobu pobytu v bazénu maximálně 20 minut. Paní se zasmála, já to pobaveně sdělil manželce a cachtali jsme se dál. Po další čtvrthodině jsme přeběhli do budovy s termálními bazénky, kde jsme je postupně všechny vyzkoušeli. V každém jsme poseděli, některé měly teplotu až 38 stupňů. Kdesi jsem četl, že termální voda v Szechenyi lázních působí blahodárně na pohybové ústrojí. Není to pravda. Druhý den ráno jsem se pohyboval, jako kdyby mě nějaký Rom celou noc masíroval baseballovou pálkou a při vzpomínce na cedulku s doporučovanou dobou pobytu v bazénu mi už vůbec do smíchu nebylo.

Po návratu taxíkem jsme si zašli do mekáče na večeři a příjemně unavení zapadli do dětské postýlky. Ve spánku jsem sice registroval noční opozdilce vracející se z noční procházky po Budapešti (prý byla nádherná) a vykřikující „… doleva, doleva, doleva …“, ale nějak jsem nechápal smysl, protože až na vzácné výjimky jsou šachisté apolitičtí a jen co zapadli do svých pokojů, opět jsem tvrdě usnul.

Pokračování příště

Webové stránky Pražské šachové společnosti

Článek o šachovém vlaku na NŠS

Šachový vlak 14. – 18.10.2011 – část první

Odpovědět

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
more...
 

© 2024 TJ Spartak Vlašim | Články (RSS) a Komentáře (RSS)

TOPlist