Ondřej Matějovský (aktualizováno 29. 9. 17:15)

Prolog

Od listopadu 2009, kdy se Nela Pýchová zúčastnila MS mládeže v Turecku, má náš oddíl na vrcholných reprezentačních akcích své zástupce každý rok. Během uplynulých šesti let mladí vlašimští šachisté navštívili Gruzii (dvakrát), Řecko, Brazílii, Slovinsko, Černou Horu, Rumunsko, Polsko a zmiňované Turecko. Letos se seznam rozšíří o Chorvatsko, kde nás budou ve dnech 21. – 30. září na Mistrovství Evropy reprezentovat Nela Pýchová (dívky do 16 let), Petra Píšová (dívky do 12 let) a Richard Mládek (chlapci do 14 let). Pokud nebudeme počítat ME v Praze 2012, jedná se o početně nejvýraznější vlašimskou stopu, a to si ještě o měsíc později Nela Pýchová s Jakubem Voříškem zahrají na MS v Řecku! Letošní MČR v Koutech nad Desnou se zkrátka povedlo . Protože věřím v obvyklou podporu našich čtenářů a fanoušků, která mladým reprezentantům pomáhá k co nejlepším výsledkům, rozhodl jsem se vás „odměnit“ tradičním deníkem . Snad internetové spojení a časové možnosti umožní pravidelné aktualizace – a třeba nakonec pomůže Pétina maminka Zuzka Píšová, jež společně se mnou doplňuje vlašimskou část české výpravy na číslo pět. Držte palce!

Den první – neděle 20. září (cesta)

Již několik měsíců dopředu jsme se dohodli, že do Chorvatska pojedeme autem. Píšovi mají prostorný vůz a Zuzka je zkušená řidička, tak se toto řešení samozřejmě nabízelo. Protože do dějiště šampionátu – turisty hojně navštěvovaného městečka Poreč na západním pobřeží Istrie – je to z Vlašimi víc než 800 kilometrů, rozhodli jsme se vyrazit co nejdřív. Zuzka původně navrhovala šestou hodinu, nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme v 7.00 od našeho domu. Ani tento čas nebyl definitivní, brány Vlašimi jsme opouštěli až po půl osmé. Zuzka se pak několikrát omlouvala za zpoždění, nicméně to asi nikomu nějak zásadně nevadilo – já jsem byl rád, že se taky jednou nečeká na mě, Mládkovým byli postupně představeni všichni naši psi a Nela měl v Kralovicích víc času na přípravu před odjezdem .

Buldoček Terezka v souboji s dobrmanem Apollem

Další menší zpoždění nastalo u Pýchových, kde jsme neodolali nabídce ranní kávy a výborných toustů, těsně před devátou hodinou už jsme ale definitivně zvedli kotvy a od té doby cesta přes Moravu, Rakousko a Slovinsko ubíhala rychle. Nějaké ty zastávky na odpočívadlech jsme samozřejmě dělali, nicméně nikde jsme se nezdržovali dlouho, a tak jsme i přes mírnou komplikaci v podobě jednoho nefunkčního tunelu dorazili na místo ještě za světla (19.30). Ríšův hezký nápad – společně zatleskat řidičce za bezpečnou a spolehlivou jízdu, jako tomu bývá v letadlech – jsme samozřejmě rádi zrealizovali, Zuzka si to zasloužila a navíc zaznamenala svůj osobní rekord v počtu kilometrů na jeden zátah .

Ubytování proběhlo bez fronty a rychle, v pohodě jsme tedy stihli i večeři, která na nás udělala výborný dojem – na švédských stolech se našlo snad vše . Kéž by to tak vydrželo po celý pobyt! Další program už byl jednoduchý, po dlouhé cestě to chtělo co nejdřív zalehnout, já jsem se ještě pustil do deníku. Ale už taky jdu…

Den druhý – pondělí 21. září 

První hrací den jsme dle dohody zahájili budíčkem před 8. hodinou, abychom se před naplánovanou hromadnou poradou v 9.00 stačili v klidu nasnídat. Jídlo nás ani tentokrát nezklamalo, na stolech jsme si mohli vybrat z hodně rozmanitého sortimentu od vajíček až po palačinky. Na poradě jsme se zatím nic zvláštního nedozvěděli, důležité bylo snad jen připomenutí, že na ME tentokrát neplatí zákaz nabízení remíz před 40. tahem a čekací doba je 15 minut. Dále pak, že los 1. kola nebude znám dřív než ve 13 hodin, a tak to s úvodní přípravou, jak už to bývá, nebude nějak horoucí.

Ihned po poradě se většina české výpravy vydala na procházku do sportovní haly, ve které se ME odehraje, abychom si udělali představu, jak je to přesně daleko, a podle toho se rozhodli, jestli budeme na partie chodit pěšky, nebo jezdit pořadatelskými autobusy. Protože jsme šli nějakých 20 minut klidné chůze, budeme asi v případě dobrého počasí jako dopravní prostředek volit vlastní nohy, projít se před namáhavým šachovým bojem může jen prospět. Hala vypadá moc hezky a plocha je prostorná, všichni účastníci se na ni vejdou bez problémů. Rozlehlé tribuny pak umožní trenérům a rodičům přehled o dětech, na pozice na šachovnicích ale asi moc vidět nebude, maximálně tak na krajní řady. Onliny pořadatelé připravili na prvních deset stolů v každé kategorii.

Zpět do hotelu jsme se vydali o něco delší, ale hezčí cestou podél moře. Předtím jsme si nakoupili nějaké zásoby pití v Bille, protože (asi jediným) nedostatkem hotelového stravováni v našem hotelu Valamar Crystal bude fakt, že s výjimkou snídaně se nápoje k jídlu musí kupovat, a to nijak levně – po nedělním příjezdu jsme si dali se Zuzkou pivko za 26 kun (tzn. téměř za stovku našich korun). Závěrečná část procházky pak přinesla první nepříjemnost, když Péťa, která od začátku výlet do sportovní haly nesla kvůli přání koupání nelibě, naběhla bosa do moře a hned byla za to vyšší mocí potrestána – zarazila si jakýsi ostrý předmět (prý snad kost?) do nohy. Protože se drobný chirurgický zákrok na pokoji mamince nezdařil (Péťa prý příliš naříkala), jely Píšovy prozkoumat nemocnici. Tam to bylo naštěstí bez fronty, lékař předmět vyndal, ránu očistil … a zakázal Pétě koupání až do kontroly za dva dny. Tak to holt dopadá, když děti neposlechnou své rodiče .

Po obědě byl někdy po 13. hodině zveřejněn los. Na přípravy tedy před odchodem ve 14.00 moc času nezbývalo, vlastně šlo jen o předání nějakých informací ohledně zahájení a pak také o řešení taktických obratů před obědem. Při úlohách naslepo se ve výborné formě ukazoval Ríša, Nela byla o něco pomalejší, ale také přesná, Péťa se ulila (byla v nemocnici) . V dalších kolech už Nela s Ríšou naváží spojení s individuálními trenéry (Petrem Piskem a Vítkem Moravcem), já budu fungovat jako asistent a náhradník v případě potíží se signálem.

Úvodní kolo bylo zahájeno s přibližně 15minutovým zpožděním, to na tak velkou akci jde. Zklamáním je absence wifi, lze jen zakoupit jakýsi modem s internetem na 10 dní za necelých 1.000 Kč. Je to dost, ale jako správný závislák nad nabídkou váhám, zvlášť když Zuzka nabízí, že na to přispěje . Co se týče zpráv z bojiště, nepočítám-li onliny, jsme závislí na informace od Davida Kaňovského, který na sál jednou za čas na krátkou dobu smí. Pak ještě něco málo vidíme z tribuny, ale to by naši svěřenci museli hrát hodně blízko – na Nelinu pozici na 5. stole už bylo vidět špatně…

Úvod turnaje přinesl cennou výhru pro Ríšu, jenž si připsal skalp Srba Iviče (2326!), Nela pak potvrdila roli favoritky v souboji s domácí hráčkou Mican (1814). Prohrála tak jen Péťa, když v zahájení přišla o pěšce a nasazená jednička Salimova (2126) z Bulharska jí pak už výbornou hrou nedala šanci. Pétiny chvíle tedy přijdou později.

Večer už nepřinesl nic zvláštního – večeře, krátký pokec na pokoji a po 22. hodině večerka. V úterý se začíná už v 10 hodin, tak je třeba se dobře vyspat. 

Den třetí – úterý 22. září

Vzhledem ke zmiňovanému začátku 2. kola v 10 hodin, za kterým údajně stojí jakýsi svátek, jsme naplánovali odchod na snídani již v 7.30, aby se našla alespoň hodina na přípravy. Se vstáváním problém nebyl, můj spolubydlící Ríša se totiž budí někdy po sedmé – podle jeho vlastních slov se jedná o „blbý návyk vstávání do školy“ . Podobně je na tom asi i Nela, jež byla na nohou jako první z pokoje (bydlí se Simonou Suchomelovou ze Světlé nad Sázavou a Terezou Beluskou z Frýdku-Místku). Nejdříve ovšem vstávají maminka a dcera Píšovy, ty šly na snídani ještě o něco dřív. A když už jsem se v tomto odstavci rozepsal, kdo s kým bydlí, doplním, že s Píšovými je na pokoji 10letá Martina Šťastná z Českých Budějovic. Nejpohodlnější to tedy máme s Ríšou, protože jsme na stejně velkém pokoji jen dva (místo jedné postele máme v místnosti gauč se stolkem), přes den to ale neplatí – Nela je naším častým hostem.

Druhé dějství turnaje se vydařilo Pétě, která si v souboji s Chorvatkou Fiskus (1382) připsala po pěkném výkonu svůj první bod z reprezentační akce. Pro mě byl tak trochu očekávaný, při přehrávání soupeřčiných partií bylo evidentní, že je to slabší hráčka než naše šachistka, a jsem rád, že se to potvrdilo . Jako další pak dohrála Nela. Ta měla asi po většinu českého derby se spolubydlící Terezou Beluskou (1968) mírně navrch, bohužel se ale po špatném hospodaření s časem v ostré pozici špatně zorientovala, nebo spíše nedopočítala nadějnou variantu, a nakonec prohrála. Pěkná partie, ale pro nás bohužel bez bodového zisku – nezbývá než uznat, že soupeřka sehrála závěrečný útok moc pěkně… Jako poslední z Vlašimáků dohrával Ríša, až jsem se bál, že nestihneme oběd – jeho souboj s Gruzíncem Petriashvilim (2185) totiž trval déle než 4,5 hodiny. Naštěstí vše dobře dopadlo – najíst jsme dostali, hlavně ale Ríša po zajímavém průběhu vybojoval cennou remízu.

Po pozdním obědě jsme se s Nelou a Ríšou vydali na procházku do města. Došli jsme docela daleko a bylo to příjemné uvolnění turnajového napětí. Nela pak možná zaznamenala světový rekord v počtu vyfocených drzých racků, kteří na pobřežních zahrádkách lidem lezou skoro až do talířů . Cestou zpět jsme doplnili zásoby pití v místní Bille. Píšovy se k nám nepřidaly (Péťa nechtěla), pohyb jim ale také nechyběl, na hřišti u hotelu si zahrály s míčem.

Po večeři jsme měli rozdílný program. Zatímco Ríša se přes internet spojil s Vítkem Moravcem ohledně přípravy na středečního soupeře (občas jsou to asi vzhledem k přetíženému spojení nervy), ostatní si už od šachů po zbytek dne odpočinuli u karetní hry „střelené kachny“. Skromnost mi nedovoluje sdělit, kdo s přehledem vyhrál .

Ve zbytku večera jsme měli program už jen já se Zuzkou (alespoň v to doufám) – v lobby baru jsme si dali pivo na oslavu Pétina bodu, k čemuž nám hrála (docela hezky) živá hudba. Zuzka mě opustila kolem půlnoci, já jsem si pak ještě chvíli vyřizoval maily. Když mi pak recepční zhasl, došlo mi, že už bych mohl a měl jít spát (1.30).      

Den čtvrtý – středa 23. září 

Ve středu se turnajový režim upravil zpět podle standardního začátku kola v 15 hodin. Vstávali jsme tedy o hodinu později a na snídani šli v 8.30. Poté probíhaly přípravy na dálku i na blízko a ve zbytku času jsme relaxovali v hotelu, mimo jiné u zajímavých videí, přičemž nechybělo ani mé oblíbené s Adamem Novákem . Venku bylo nevlídno a před deštěm, tak jsme procházku raději vynechali a Ríša se zatím nedočkal slibovaného koupání v moři. Toho se nedočkala ani Péťa, která byla s maminkou v nemocnici na kontrole, a lékařka říkala, že nejdříve za tři dny po další kontrole…

Na odpolední kolo jsme tentokrát kvůli zmiňovanému počasí jeli pořadatelským autobusem. Nevím, jestli nám třeba nechyběl pohyb, každopádně Vlašim později postupně zaznamenala tři nuly. Petra podlehla Rumunce Lehaci (1850), Ríša Francouzi Burrimu (2279) a Nela Angličance Varney (1755). Zatímco první dva nestačili na papírové favority, Nela naopak nedokázala potvrdit roli favorizované hráčky, když se v průběhu dobře rozehrané partie několikrát špatně rozhodla. Nedá se nic dělat, musíme zabojovat v dalších kolech – zbývá jich ještě šest. Nepovedené odpoledne korunoval nepřetržitý prudký déšť, kvůli kterému jsem při přebíhání z kavárny, kam chodím na internet, do haly totálně promokl. Naštěstí jsem tam ještě zastihl zbytek naší výpravy i s autem Davida Kaňovského – cesta do hotelu v šesti lidech pak dala vzpomenout na slavný příjezd Jana Starce na Černou horu a jeho ochotný transport zmoklé výpravy do Jánek . 

Pozdní večer jsme trávili různě – Ríša netrpělivě čekal na pokoji na los a v průběhu té doby příliš nechválil chorvatské pořadatele (dočkal se až v pyžamu těsně před usnutím) , Péťa hrála s Martinou kachny (alespoň myslím) a Nela přijala mé pozvání na Coca-Colu do lobby baru se sledováním druhého poločasu bundesligového utkání Hoffenheim-Dortmund. Ani fotbal nedopadl podle mého přání, oblíbený Dortmund jen remizoval. V baru Nela stáhla z karty do počítače fotky, tak se je ve čtvrtek večer pokusím nahrát na internet. Ale neslibuji kladný výsledek, signál na hotelu hodně kolísá…  

 Den pátý – čtvrtek 24. září 

O čtvrtku se nemusím nějak zvlášť rozepisovat, kvůli deštivému počasí byl ve srovnání s předcházejícím dnem jako přes kopírák: snídaně, přípravy, trénink taktiky, oběd, odpočinek (lenošení)… Protože i v době odchodu na kolo pršelo, jeli jsme tentokrát se Zuzkou autem. Abych alespoň něco zajímavého připsal, uvedu, že zřejmě po protestech některých strávníků už je i k obědům a večeřím k dispozici voda zdarma – od té chvíle (tuším, že od úterka) je již stravování na jedničku s hvězdičkou – rozmanité a chutné jídlo (a ty zákusky, zmrzliny a pudinky!) nedovoluje známkovat jinak .

Také po zahájení odpoledního kola jsem opakoval zaběhnutý program a odešel do nedaleké kavárny (5 minut pěšky) na internet vyřídit nejnutnější poštu a dopsat deník. Po mém návratu do sportovní haly ještě všichni Vlašimští hráli, a to ještě dost dlouho. Půjčil jsem si od dědečka Martiny Šťastné dalekohled a zkoušel zaměřit pozice. Bohužel Ríša i Nela hráli víceméně uprostřed velkého sálu, a tak jsem dobře viděl jen na Péťu. Ta dohrála jako první, když po nevyužité šanci na výhru se Srbkou Djordjevič (1204) remizovala. V podstatě to samé platí i o Nele, jež Arménku Ivanyan (1741) ve střední hře přehrála, a pak jedním nepovedeným tahem svou velkou výhodu vypustila… Ve své rekordně dlouhé partii (přes 5 hodin) remizoval i Ríša, ten byl ale na rozdíl od holek spokojen – poněkud výstřední Fakhrutdinov z Ruska (2305) byl jasným favoritem, navíc náš hráč v průběhu partie tahal za kratší konec. Každopádně Ríša zatím podává v Poreči výborné výkony!

Po večeři (21.00) už jsme nic zvláštního nepodnikali a kolem půl jedenácté jsem poslal své svěřence spát (Ríšu a Nelu, počítám, že Petra šla ještě dřív). Sice vstáváme až po 8. hodině, ale turnaj je náročný, což jsem si ověřil i ráno, když Ríša na pokoji nezaznamenal, že jsem v 7.45 telefonoval – na začátku pobytu by už byl dávno vzhůru… Já jsem ještě do půlnoci poseděl se Zuzkou v lobby baru, kde jsme mimo jiné probrali, že život malého nadaného šachisty je náročný, například po čtvrtečním večerním návratu se už o víkendu hrají mládežnické soutěže družstev a béčko míří až někam do Horní Stropnice…      

                                                 Den šestý – pátek 25. září                                                          

Úvodní ranní pohled z okna naznačil, že i pátek strávíme až do odpoledních šachů na hotelu – opět totiž celkem vydatně pršelo. Po přípravách a taktické rozcvičce jsem sice navrhoval, že bychom se mohli alespoň na chvíli projít (déšť totiž kolem poledne téměř ustal), ale byl jsem přehlasován a raději jsme šli na oběd . Po něm jsme chvíli relaxovali, mimo jiné za poslechu mé oblíbené kapely Jaksi Taksi, která měla celkem úspěch – Ríšovi i Nele se líbila především aktuální písnička Selfie. 

Protože odpoledne už nepršelo, rozhodl jsem (raději bez hlasování ), že na kolo půjdeme pěšky kolem moře, což byla procházka zhruba na 40 minut. Ríša s Nelou neprotestovali, Péťa možná trochu ano, ale její maminka jistě správně rozhodla, že se k nám společně s Martinou Šťastnou přidají. Po zahájení kola jsem tradičně zaskočil dopsat deník do nedaleké kavárny, tentokrát se ke mně na chvíli přidala i Zuzka. U kávy jsem pak také nahrál na internet první várku fotek, které si čtenáři můžou prohlédnout. Poté už jsme odešli zpět do haly netrpělivě očekávat průběžné zprávy.

Po necelých čtyřech hodinách dohrál jako první Ríša, když bohužel nestačil na Poláka Psyka (2108). Přestože byl náš borec průběhem a výsledkem partie zklamaný, obešel před definitivním odchodem ze sálu své kolegyně, a mohl mi tak sdělit, že Nela má tři pěšce navíc, Péťa naopak jednoho méně. Sotva to dořekl, Nelina partie skončila – Srbka Ivkovič (1893) uznala, že její odpor už je marný. To Pétin odpor rozhodně marný nebyl – v koncovce se střelcem proti jezdci měla s domácí hráčkou Koksa (1315) šance na remízu, vše ale zhatila hrubá chyba a následné vidličky po 4,5 hodinách boje . Možná za vším stála únava, byla to totiž zatím Petřina nejdelší partie v kariéře…

Vzhledem k tomu, že je na sobotu naplánovaný volný den, můžeme si ráno déle pospat, a tak jsem večerku nijak nehrotil a pozval Nelu s Ríšou to lobby baru na míchaný ovocný nápoj. Během konzumace jsme poslouchali živou hudbu (stejná zpěvačka jako v úterý), psali pohledy a po očku sledovali televizní fotbal (Fulham-QPR 4:0). Ríšu jsem poslal spát před 23. hodinou, Nelu o pár minut později a já jsem se šel ještě projít k moři. Díky dobité energii teď po 2. hodině ranní píšu tyto řádky . V kolik hodin šla spát Péťa, nevím, ale předpokládám, že brzy, nešťastná porážka ji hodně mrzela a náladu na tradiční blbnutí asi neměla. Držte palce, ať se nám počasí při volném dnu vydaří – má být hezky!

 Den sedmý – sobota 26. září

Volný den jsme zahájili lehce před 9. hodinou výhledem z okna. Sluníčko sice nesvítilo, zároveň ovšem ani nepršelo a bylo docela teplo, během dne pak teplota vystoupala nad 20°C. To nenechalo v klidu Péťu, která už se zdravou nohou s naléháním sobě vlastním začala prosazovat koupání v moři nebo alespoň ve venkovním bazénu. Teplotu moře jsem zkoušel kolem půlnoci a zdálo se mi po třech dnech deštivého počasí docela studené, zato na cedulce u bazénu stálo, že má voda 24°C, což mě nakonec přesvědčilo. A nejen mě – koupat se šla celá výprava včetně Nely, jež už zažehnala mírné nachlazení z domova. Přidala se k nám jako obvykle Pétina kamarádka a spolubydlící Martina Šťastná. Když jsme do bazénu lezli, dívali se na nás do dlouhých rukávů a kalhot oblečení hoteloví hosté trochu divně (možná jsme si to jenom namlouvali ), postupně jsme ale nalákali spoustu dalších, ona i teplota vzduchu šla nahoru. Díky občasnému odpočinku ve vířivce jsme v bazénu vydrželi v podstatě až do oběda, přičemž nejméně se chtělo z vody Pétě a Nele. Naše nejmladší reprezentantka byla vyloženě ve svém živlu a pořádně se vyřádila, Nela to pro změnu pojala jako příjemný trénink fyzičky a naplavala stovky metrů. V závodě na jednu délku bazénu mě pak těsně porazila, přestože jsem její výzvu přijal až poté, co se mi zdálo, že by mohla být unavená. No, žádný velký plavec holt nejsem .

Po obědě jsme se vydali do města podívat se po nějakých suvenýrech a také zkusit sehnat cenově dostupnou projížďku po moři. Od hotelu jsme tentokrát jeli turistickým vláčkem – navrhla to Péťa, souhlasili s tím ale všichni kromě spořivého Ríši, jemuž se nechtělo zbytečně „vyhazovat“ 10 kun. Samozřejmě se musel přizpůsobit, právo přehlasovat většinu si nechávám na podobných akcích jen já . Cesta se mu ale pak líbila, když mimo jiné zkoumal, zda by šlo nenápadně za jízdy přiskočit a jet zadarmo (podle mě ne).

U pobřeží jsme pak vybírali z nabídky různých společností. Pro Nelu by asi byla nejlákavější nabízená cesta do Benátek, které ji na jaře fascinovaly, ale to by šlo hodně do peněz a muselo by se vyrazit už ráno, cesta jedním směrem trvá kolem 3 hodin. Nakonec nás upoutal hodinový výlet „žlutou ponorkou“, k čemuž určitě přispěl i temperamentní „kapitán“, jenž mimo jiné suverénně prohlašoval, že oni jsou prostě nejlepší . A měl asi pravdu, hlavně díky němu to byla celkem zajímavá show – polovinu cesty jsme strávili nad hladinou, tu druhou pro změnu pod vodou. Kapitán z lodě házel krmení rybám, a tak jsme z bezprostřední blízkosti sledovali jejich boj o potravu, ke kterému se časem přidávali všudypřítomní racci. Zlatým hřebem programu pak byl kapitánův skok do vody a plavání až ke dnu, odkud nám vesele mával. Docela jsme se pobavili a cena určitě nebyla nějak zvlášť přemrštěná – dospělí přibližně 250 Kč, děti 200 Kč. Kapitán byl sympatický (připadal mi jako typický mořský vlk) a na konci plavby se našimi děvčaty ochotně vyfotil.

Po skončení plavby jsme se ještě zastavili ve vyhlídkové restauraci na kávu a jiné nápoje. Na věži to bylo sice o dost dražší než dole (Ríša: „Dal jsem si Granko za 70 korun!“), ale žijeme jen jednou . Cestou zpět do hotelu jsme pak konečně koupili pár suvenýrů a také potřetí v týdnu navštívili Billu, ať máme na pokoji co pít. Ve zbytku večera pak proběhly nějaké ty přípravy a šachový trénink, nijak zvlášť jsme do toho ale nešlapali – volný den je plánován hlavně kvůli odpočinku. Myslím, že se neděle vydařila! 

Den osmý – neděle 27. září

Neděli jsem zahájil asi pro mnohé nečekaně – plaváním v bazénu. Přestože to večer vypadalo, že by nás mohlo jít víc, nakonec jsem šel sám – Zuzka poslala sms, že se jí z teplé postele nechce, Ríša něco podobného hlásil taky a Nela sice vstala, ale po pár minutách váhání svůj původní plán přehodnotila . Všichni jsme se tedy sešli až na snídani, po které následovaly nezbytné přípravy a také nějaké to poflakování. Protože se počasí v posledních dnech umoudřilo (kolem 20°C a bez deště), bylo ve hře i koupání v moři. K tomu se nakonec dostaly jen Péťa s Martinou, ve vodě prý ale nevydržely zdaleka tak dlouho jako o den dřív v bazénu, přece jen deště vodu dost ochladily.

Na 6. kolo jsme šli samozřejmě pěšky, vzhledem k počasí nebyl důvod se vozit. Na základě Zuzčina návrhu jsme vyzkoušeli jinou cestu, která by měla být stejně dlouhá a nevedla by kolem hlavní silnice jako ta, po níž většinou chodíme. Ríša byl k tomuto plánu od začátku skeptický a doba chůze mu dala za pravdu, o něco déle jsme asi šli, nicméně to ke škodě věci určitě nebylo, časovou rezervu jsme měli dostatečnou. Při příchodu k hale Ríša zahlédl, jak se v koloně automobilů přibližuje k parkovišti ten jejich, a nespletl se – tatínek Richard s mladším bráchou Šimonem dorazili na krátkou dovolenou právě včas! Přivítali jsme se a na chvíli jsem Richardovi půjčil akreditační kartičku, aby se před startem kola podíval na sál a pořídil pár fotek. To Šimon měl smůlu – sekuriťák u vchodu ho podle očekávání vyhodil . Vzal jsem ho tedy na tribunu a posléze vyzval k soutěži, kdo v mraveništi lidí na ploše jako první najde Ríšu. Vyhrál jsem (mimo jiné vím, jak jsou rozmístěny kategorie ), ale několik minut mi to trvalo…

Po zahájení kola se Mládkovi jeli ubytovat (bydlí hned vedle našeho hotelu) a já jsem tradičně zašel do kavárny na internet. Asi je to nakonec cenově výhodnější varianta než možnost zakoupení modemu, o které jsem psal. Během dopisování jsem sledoval průběžné zprávy z fotbalového derby Slavia-Sparta a musím říct, že byly pro mě příznivé: Slavie vyhrála, navíc prý zaslouženě! Škoda, že jsem netušil, že zápas vysílá chorvatská televize (alespoň mi to říkal Vítek Moravec, když večer skypoval s Ríšou), možná by mi to v kavárně pustili (dávali jiný fotbal, ale nikdo se nedíval).

Bohužel kromě fotbalu mi udělal radost už jen Ríša, Francouz Lagarde (2099) se asi nestačil divit, co s ním náš hráč provedl – pěkná výhra s útokem na krále a matem ve 22. tahu! Naproti tomu se Péťa zamotala už kolem 10. tahu, když při spřádání plánů na odchycení soupeřčiny dámy přehlédla jednoduchou taktiku a přišla o rozhodující materiál – další boj byl už marný a Petkova z Bulharska (1497) si po necelých třech hodinách hry připsala bod. Nela bojovala déle, při přechodu do vyrovnané „skorokoncovky“ odmítla remízu, krátce nato si však ke své smůle nechala uzavřít věž a koncovku bez kvality už její soupeřka Stsepkina z Běloruska (1912) bez problémů dotáhla do vítězného konce. Touto porážkou Nela definitivně přišla o šanci na přední umístění, ale snad v závěru turnaje ještě zabere a své současné postavení co nejvíc vylepší.

Z večerního programu stojí asi zmínku jen má a Zuzčina audience ve vedlejším hotelu Valamar Diamant, kde nás Richard senior pohostil ze zásob přivezených z domova. Bylo to příjemné krátké posezení na závěr dne.

Den devátý – pondělí 28. září 

Protože v pondělí měl Ríša naplánovanou přípravu přes internet na 8.30, rozhodli jsme se jít na snídani až po ní, čehož jsme využili k o pár minut delšímu spánku. To ovšem neplatilo pro všechny, Péťa s Martinou Šťastnou totiž na základě mého chatrného příslibu („třeba ráno zajdu zase do bazénu“) vstaly už v půl osmé a číhaly, jestli třeba opravdu nepůjdu. Protože mi později bylo trochu líto, že se nedočkaly, neprozřetelně jsem jim slíbil, že v úterý ráno určitě zajdeme…

Nešachovou událostí dne můžeme vyhlásit fakt, že už se celá vlašimská výprava vykoupala v moři (možná až na Zuzku, teď si nejsem jistý a nemám to kde ověřit ). Mládkovi a dobré počasí (opět kolem 20°C) totiž vylákali mě i Nelu, ve vodě a následně pak u ní jsme strávili něco málo přes hodinu. Víc život „šachového profíka“ na podobné akci nedovolí, ale ono to stačilo, přece jen voda není tak teplá jako v bazénu, byť jsem to tedy čekal horší…

Před začátkem odpoledního kola jsem opět zapůjčil kartičku staršímu Richardovi, který svým kvalitním fotoaparátem vytvořil na ploše a z tribuny haly několik uměleckých snímků. Richard mladší později jejich zveřejnění ostře kritizoval, ale podle mě se fotky vydařily . Když už je řeč o sportovní hale, ve které se hraje, tak bych na tomto místě zmínil, že byla postavena před 7 lety a že se v ní v roce 2009 hrálo MS v házené. Podle mě je pěkná, například Nela však se mnou nesouhlasí. Vlastně ani nevím proč .

7. kolo přineslo pro Vlašim (zatím?) největší bodový zisk. Přesvědčivé a relativně rychlé výhry si připsaly holky – Péťa porazila domácí hráčku Bevandu (bez mezinárodního ratingu) a Nela Řekyni Vasileiou (1642). Nela tím dala tatínkovi dárek ke 44. narozeninám. Ríša měl v průběhu souboje s Maksimovičem (2085) z Bosny a Hercegoviny pěšce navíc, nakonec ale svou převahu v bod nepřetavil a remizoval. Dvě kola před koncem mají Ríša s Nelou na svých kontech 50% bodů, Péťa zatím uhrála 2,5 bodu. Věřme, že v závěru všichni ještě něco přidají!

Večer jsme strávili každý jinak – Nela si četla a nejspíš i kreslila, Ríša rozebíral se svým trenérem na dálku svou partii a později se věnoval tatínkovi s bratrem, já jsem zase po několika dnech odolávání svolil k partičce „střelených kachen“. Tentokrát jsem neuspěl, v soutěži dvojic zvítězili Pavel Šimáček s Ondrou Skýpalou, já s Péťou jsme byli poslední .