Den 1 – Prohraná sázka

Turnaj se hraje už podruhé v hotelu Hutník v Tatranských Matliarech, společně s Mistrovstvím Slovenska seniorů 65+. Na turnaj jsem vyrazila tradičně s Danem a Tomášem. Já vlakem, kluci autem. Kuba se letos nepřidal, protože těsně před turnajem dělal maturitu a v následujících dnech se připravoval na přijímačky na vysokou.

Letos to dlouho vypadalo, že bude v turnaji opravdu málo hráčů. Ještě v dubnu nebylo v Open Tatry 10 přihlášených a v kategorii seniorů ani ne 30. Tomáš to při svém pesimismu ale viděl stále velmi nadějně, a to mě motivovalo se s ním vsadit o pivo, že seniorů bude méně než 70 a v turnaji Open Tatry nebude vice než 22. Bohužel už pár dní před odjezdem bylo jasné, že jsem účast v seniorské kategorii těžce podcenila a v den odjezdu se ukázalo, že s největší pravděpodobností prohraju podruhé. Na Open Tatry bylo ve startovní listině na chess-results zapsáno 24 hráčů. Marně jsem se ještě večer v hospůdce v Lomnici pokoušela na poslední chvíli zviklat Dana, ale chtěl hrát, přestože říkal, že po prohraných partiích bude pěkně mrzutý a nebude s ním pak večer žádná legrace.

Dan Houdek

Den 2 – Medvědi tu nejsou

Dan vyrazil dopoledne na kole směr Popradské pleso, a jak se později ukázalo, tak tam asi medvědi nejsou, neboť se v pořádku vrátil zpátky. Z ankety na vlašimském webu tak odpadla možnost „Při výjezdu na Popradské pleso Dana sežere medvěd“. Kilometrů prý ujel kolem 60, takže do možností odpovědí na anketní otázku „Kolik kilometrů Dan najezdí při turnaji“ mu jich ještě dost zbývá. Byl to ale teprve první den a Dan plánuje na kole jezdit celý týden.

Já s Tomášem jsme vyrazili na Biele pleso a pak dál k Chatě u Zeleného plesa. Letos bylo mnohem více sněhu než loni. S tím souvisí i více vody tekoucí po stezce a v horském potoce. Místy jsme se cestou nahoru bořili do sněhu téměř až po kolena. Potkali jsme jen pár lidí, většinu až od Zeleného plesa dolů.

Zajímavá byla trojice Slováků na spojovací cestě mezi Bielim plesem a Chatou u Zeleného plesa. Pouštěli si do kroku hlasitě nějakou metalovou hudbu, byli hluční, veselí a navzájem se hecovali, že ještě kousek půjdou. Ptali se nás, jak je to daleko k plesu. Vzhledem k jejich prostorově výraznějším postavám nebylo jisté, jestli to nahoru zvládnou vyjít. Byli ale přátelští a stačili mi říct, že jsou východniari a že Češi a Slováci jsou jedna rodina.  Na webu jsem pak našla spoustu vtípků o východniaroch. Např. Koľko musí vypiť Východniar, aby mal 0,5 promile? – Tri dni nič… nebo tento:
– Zjebať sa v Tatrách zo skaly, to je také české…
– Zjebať sa v Tatrách z alkoholu, to je také slovenské…
– Ale zjebať sa už v Poprade na stanici, to je východniarske!

Cesta dolů byla sice kluzká, ale ne tak náročná, protože udusaný sníh zakryl kameny, po kterých se chodí dost špatně. Místy mohlo být ještě až metr sněhu.

Večer bohužel Dan i Tomáš prohráli. Dan hrál s jedinou ženou v turnaji. Ukázalo se, že dva hráči nepřijeli a zřejmě už ani nedorazí. Sázka na počet hráčů je tak stále ve hře.

Bednár J. – Vojta T. – pozice po 37. tahu černého:

38.Vxe7! Jxe7 39.Da8+ (k rychlému matu vedlo 39.Db7) 39…Jc8 40.Dd5+ 1-0

Dan se u partie s rumunskou soupeřkou moc nezdržel.

Den 3 – Spálené nosy

Při snídani Tomáš zjistil, že ta malá nutellka, co včera vyhrabal mezi máslíčky a džemy, byla asi opravdu poslední. Žádné další už tam dneska nebyly. Celkem smutný začátek dne.

Počasí nám přeje. Lituju, že jsem si nevzala opalovací krém, už mám pěkně spálený obličej. Horské sluníčko je silné. Po snídani jsme jeli busem do Žďiaru, do zastávky Tatra. Zastávka je pojmenovaná podle hotelu, který tam sice ještě stojí, ale je už dlouho nepoužívaný a potřeboval by celkovou rekonstrukci.

V dobách své největší slávy ve 30. letech minulého století to musela být velkolepá budova. Teď to bohužel vypadá, že ji čeká zbourání. Minuli jsme hotel a začali asi 11 km dlouhou okružní procházku, při které jsme neustále mohli obdivovat Belianské Tatry. Dan jel na kole směr Nízké Tatry. Říkal, že se dle ankety při projíždění odloučených lokalit nebojí nejen o kolo, ale i o sebe.

Stejně jako loni jsem se i letos objednala na masáž. S masérem jsme probrali právě probíhající MS v hokeji a šance obou týmů na medaili. Popřál Čechům štěstí při večerním zápase se Švýcary. Opět jsem slyšela, že jsme přece jedna rodina, že jsme byli jeden stát, a proto nám bude vždycky fandit.

Dan si dal za cíl uhrát co nejvíce tahů a neprohrát brzy hloupou chybou. To se mu nakonec i povedlo. Se silnějším soupeřem odehrál bez jediné chyby výbornou partii, která nakonec skončila remízou. Tomáš vyhrál.

Tomáš probírá s Pepou Starýchfojtů, proč prohrál v 1. kole (nebo spíš to, kdo kde byl ten den na túře).

Den 4 – Dvoukolo a odpočinek pro nohy

Po včerejší túře docela cítím namožené svaly, a tak jsem ráda, že dneska bude volnější den.

Hodně hráčů využilo vzít si půl bod, vynechat kolo a užít si dalšího slunečného dne. To se netýkalo našich dvou vlašimských borců. Tomáš si v dopoledním kole připsal další bod a Dan cennou remízu. Tomáš hrál se slepcem, který jezdí na turnaj každý rok. Bylo zajímavé sledovat, jak si rukama ohmatával svou speciální šachovnici a občas sluchátkem poslechnul čas ze stejně speciálních hodin. Tomáš na normální šachovnici tahal i za něj.

Mezi koly jsme vyrazili do Lomnice. Chtěla jsem se podívat mimo jiné do obchůdku, kde mívají praktické oblečení na horskou turistiku. Už odtamtud pár kousků mám, letos přibylo tričko z merino vlny. Nechybělo pak ani zastavení v kavárně Babčo a návštěva místního cintorínu, kam jsme došli po projití naučné stezky Pramenisko.

Dan si večer připsal další remízu, tentokrát to prý měl dál hrát na výhru. Tomáš vyhrál.

Pokračování příště …

Výsledky na chess-results

Stránky Tatrafestu

(autorka článku: Blanka Voříšková)