Dnes slaví 61. narozeniny Arnold Krischke, a tak je ideální čas na zveřejnění historického článku o sezoně 1993/1994. V ní byl odchovanec vlašimského šachu (v současnosti hráč ŠK Loko Praha) oporou áčka. :) Tehdy jsme se chtěli pokusit po mnoha desetiletích, kdy Vlašim hrávala jen nejnižší soutěže, postoupit do Divize I (Krajského přeboru), bohužel se to ale po nepovedeném začátku těsně nepovedlo.
V tehdejší skupině B Divize II (v dnešní hierarchii by to byla Krajská soutěž) hrálo 10 týmů a my jsme patřili spíše k těm papírově silnějším. Ikdyž ono se to těžko odhadovalo. Elo nebylo tehdy nijak rozšířené a většina hráčů měla u svého jména jen výkonnostní třídu, z které se toho moc poznat nedalo.
Sezonu 1993/1994 jsme zvládli odehrát v 9 lidech a naše sestava vypadala takto:
1. Vojta Tomáš elo 2122
2. Krischke Arnold elo 1995
3. Innemann František elo 1960
4. Matějovský Ondřej elo 1766
5. Vyhnal Miroslav III.VT
6. Vojta Pavel elo 1922
7. Vojta Stanislav II.VT
8. Hanáček Josef (neodehrál žádnou partii)
9. Kořínek Jan III.VT
10. Lalouček Miroslav III.VT
První zápas byl na programu 31. října 1993 a zvládli jsme ho velmi dobře. Doma jsme porazili Sedlčany 6:2. Ze sestav je vidět to, co jsem zmiňoval výše. My jsme hráli s 5 elisty, hosté zase s 5 hráči, kteří měli I. VT. Těžko se určovalo, kdo je vlastně favorit. Za hosty zabodoval Petr Havelka, který pěkně porazil Františka Innemanna. Pro pana Innemanna to byla jediná porážka v sezoně.
Ve 2. kole jsme hráli opět doma a jak se ukázalo, byl to rozhodující zápas o 1. místo. Hladce jsme prohráli, ale souboj s Berounem vzbudil docela rozruch. Za hosty totiž nastoupil na 8. desce hráč Zoufalý, o kterém už v průběhu zápasu tvrdil Arnold Krischke, že je to někdo jiný. Svoji totožnost nedokázal žádným dokladem prokázat (bohužel jsme po něm průkaz totožnosti chtěli až po zápase). Že to nebude hráč 3. výkonnostní třídy, předvedl i v partii, kde doslova deklasoval ve 14 tazích našeho Honzu Kořínka. Dokonce jsme podali i oficiální protest, bohužel jsme ale neměli žádné důkazy a jen domněnky nestačily …
A nedařilo se nám ani v kole následujícím, ve kterém jsme 5:3 podlehli okresnímu rivalovi z Benešova. Přispěla k tomu i má prohra:
Petráš J. (2116) – Vojta T. (2122) pozice po 47. tahu bílého:
Na tomto diagramu není nic zajímavého, bílý stojí úplně na výhru. Dávám ho sem jen pro pobavení. Je to totiž pravděpodobně jediná vážná partie, ve které jsem dostal mat, aniž bych ho viděl. 
47…g5 Dávat otazníky k tahům černého nemá cenu, jak jsem psal, pozice je i bez těchto blbostí úplně prohraná. 48.fxg5,Vg8 49.Dxh6 mat
2 porážky za sebou určitě nebyly nic, co bychom si představovali. Od této doby už jsme ale jen vyhrávali. Ve 4. kole to bylo v mimořádně vyrovnaném zápase s Brandýsem n. Labem. Ondra Matějovský i po letech na tento souboj velmi rád vzpomíná, tak mu udělám radost a dám sem i zápis:
V prvním utkání roku 1994 jsme díky předním deskám (4 ze 4) vyhráli v Jincích 5,5:2.5. Jak tragicky jsem tehdy hrál, dokumentuje má poznámka, že jsem před touto výhrou nevyhrál s 15 elistami v řadě. V 6. kole jsme vydřeli vítězství 4,5:3,5 s Baníkem Příbram, a to hosté dorazili do Vlašimi jen v 7 lidech. Rozhodl Míťa Vyhnal, který dokázal otočit partii s věží míň. U tohoto zápasu mě pobavila poznámka, že Míra Lalouček vrátil v partii tah – byl z toho poté docela nemilý spor. Možná nejvydařenější zápas jsme sehráli v kole sedmém, kdy jsme hladce přejeli Chýňavu.
Stejným poměrem jsme zvítězili i o kolo později s Čerčany. Za hosty pěkně vyhrál Petr Procházka s Ondrou Matějovským a k prohře jsem neměl daleko ani já:
Zápas s Čerčany v sezoně 1994/1995
Šesté vítězství v řadě jsme zaznamenali 13. března 1994, kdy jsme v posledním kole nejtěsnějším poměrem vyhráli v Dobříši.
V konečné tabulce jsme skončili druzí jen o skoré za Berounem. Z tohoto pohledu nám moc nepomohlo, že Beroun porazil kontumačně 8:0 Sedlčany. Na druhou stranu jsme po dvou porážkách v úvodu jen dotahovali ztrátu a na postup jsme v podstatě nikdy šanci neměli. I 2. místo bylo pro náš tým ale úspěchem, vždyť v existenci vlašimského oddílu to bylo tehdy jedno z jeho nejlepších umístění.
Ze statistiky je vidět, že nejúspěšnějším hráčem byl se 7,5 body z 9 František Innemann. Dařilo se i Mírovi Laloučkovi a mile překvapil Miroslav Vyhnal (ten měl jen III. VT a na páté desce měl proti sobě silné soupeře). Naopak příliš nepodrželi Vojtovi. Za vlašimské áčko hraji více jak 35 let a tohle byla pro mě jedna z nejhorších sezon.
(autor článku: Tomáš Vojta)
Pěkné vzpomínky, hlavně na ten Brandýs. :) V historii našeho oddílu se mi to samé povedlo ještě jednou, o pár let později v Českém Brodě proti panu Chybnému. Zajímavé je, že v obou případech jsem vyhrál jezdcovou koncovku, přitom v „koňovkách“ se většinou necítím úplně dobře.
Jinak ten Beroun u nás na 99 % opravdu podváděl, Arnoldovi to po letech někdo ze spoluhráčů pana „Zoufalého“ přiznal. Škoda, že tenkrát řídící soutěže neuznal argument Honzy Kořínka: „Nemohl to být Zoufalý, protože zoufalý jsem byl po pár tazích já…“ :)
Zmínka o hráčích Zoufalém i zoufalém mě nejen pobavila, ale nemohla mi nepřipomenout jinou příhodu o nečestném, nesportovním, až podvodném nasazení hráče, neuvedeného na soupisce, do zápasu družstev. Jelikož se to týká rovněž družstva Vlašimi, dovolím si podělit se o ni .
Až trochu škodolibě mě v těchto souvislostech napadá pořekadlo „S čím kdo zachází, tím také schází“ a nebo mírněji „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“.
Přesně deset soutěžních sezón zpět (1983/84) od zmiňovaného zápasu s Berounem nastoupilo družstvo Spartak BS Vlašim (s dvacetiletým Arnoldem na první desce) v Čerčanech proti Slavoji. A to v posledním kole finálové skupiny OP, kdy Čerčany by v případě výhry zápasu vyhrály i celý přebor. Zápas skončil 1,5:3,5 ve prospěch Vlašimi, ačkoli přijela pouze ve čtyřech hráčích. Hráči Čerčan ovšem v tu chvíli netušili, že za Vlašim hrál pod jménem Sysel hráč Matula, neuvedený na soupisce. V den zápasu, ani následně po něm, nic netušící domácí neuplatňovali žádné protesty, protože kontrola dokladů se tenkrát v OP nedělala a hráči obou oddílů se v tu dobu moc neznali: Vlašim dvě sezóny před tím OP nehrála a pro mě osobně to byl vůbec první zápas s družstvem Vlašimi od začátku mého působení v Čerčanech v roce 1981. Tímto se snadno mohlo stát, že zrovna na mé (4.) šachovnici zmíněný podfuk prošel. O to citlivěji jsem v následném období vnímal, když jsem skutečné hráče jménem Sysel a Matula v šachovém dění na okresu objevil a dával si dohromady, kdo je kdo ….
Tak, jako po zápase Vlašimi s Berounem dal incidentu humornou tečku Honza Kořínek (kom. č.1), tak se humorná tečka konala i v případě družstva Čerčan, ovšem až po uplynutí podstatně delšího časového úseku: téměř přesně rok poté se konal (opět) zápas finálové skupiny OP Slavoj Čerčany – Spartak Vlašim A (3,5:1,5). A jak někdy náhody umí být důsledné, rozpis zápasu k sobě svedl (tentokrát na druhou šachovnici) opět soupeře Gergelits – Matula (tentokrát uvedený na soupisce).
Ta humorná tečka přišla těsně před zápasem. Při usedání k šachovnicím se vzájemným podáváním rukou a představováním, při vědomí loňského podvodu mě předešel můj spoluhráč na sousední první šachovnici; jakmile Franta Košata uslyšel, jak se mi představuje můj soupeř, zvolal na něj: „Ty nejseš Matula, ty seš Sysel!“
Když koukám na zápas s Brandýsem v sezoně 1993/1994, tak polovina tohoto týmu seděla v pátek v Chotýšanech a diskutovala o sezoně 2024/2025. Je hezké, že se stále takto vídáme i po tak dlouhé době.
Tomáš G.: Ve Vlašimi nebylo v 80. letech hraní načerno zas tak neobvyklé, je to taková naše temná kapitola historie. :) Ptal jsem se Arnolda na tu záměnu Matuly za Sysla a pamatoval si na to. K podvodu prý pomohlo, že 13letý Tomáš Sysel neměl na soupisce napsaný ani rok narození (dnes nemožné), a tak jsi nepojal žádné podezření, o 4 roky starší Petr Matula (tehdy dva roky hráč Benešova) nejspíš na 13 nevypadal… Arnold taky vzpomínal na to, že on sám jednou nastoupil pod jménem Příhoda, podruhé že už ale hrát pod jinou identitou odmítl.
Osobní zkušenost s tímto nešvarem mám i já. V sezoně 1988/1989 jsem byl hráčem céčka (mj. s bratry Vojtovými), ale jednou jsem se coby šachový nadšenec šel podívat na domácí zápas béčka, které hrálo stejnou (tu nejnižší) soutěž. Nejspíš mělo céčko volno, těžko bych se nevešel do nominace, bylo nás tam tak akorát. Když jsem před zápasem vstoupil do hrací místnosti, kapitánovi zasvítily oči a vypálil na mě: „Chceš být Kadleček, nebo Kolbaba?“ Řekl jsem, že Kolbaba být nechci, a tak jsem nastoupil jako Petr Kadleček, což byl o rok starší kluk, který v tu dobu už šachy nehrál (v dospělosti se k nim ale na pár let vrátil a hrál za Chotýšany). Musím upřímně přiznat, že jsem s tím v tu chvíli neměl morální problém, byl jsem rád, že si zahraju. :) To ale vydrželo jen do chvíle, kdy dorazili soupeři z Jawy Zbořený Kostelec B (dnešní Brodce), a já zjistil, že mým soupeřem bude kamarád z tábora v Jablonné Petr Daubner. Trapněji mi asi na šachách nikdy nebylo. Dělal jsem, že Petra neznám, že jsem opravdu Kadleček. Partie mě vůbec nebavila, furt jsem se bál, že to praskne, a tak jsem pochopitelně hrál blbě (i z pohledu mé tehdejší výkonnosti) a brzy stál úplně na prohru. Spravedlnost ale dostala na frak – Petr udělal velkou hrubku, partii jsem otočil a vyhráli jsme 3:2. Po skončení za mnou přišel nestor vlašimského šachu Jiří Machačka a před soupeřem mi podával ruku se slovy: „Tak tys to ještě vyhrál, super, ONDRO!“ Mně je trapně ještě dneska. :) Petr mě neudal, ale od začátku mu bylo všechno jasné, což jsem předpokládal. Jistotu mi pak dal další tábor v Jablonné, kde mě hned na začátku čekal pozdrav: „Nazdar, Kadlečku!“
Docela by mě zajímalo, jestli hraní načerno bylo tehdy běžné i jinde, anebo to byla specialita Spartaku Vlašim. :)
Když už to takto „prasklo“ musím i já přiznat, že jsem jednu sezonu (1987/1988) v krajském přeboru II.tř. Odehrál na průkazku Františka Matějovského. Celkem 5 partií (2,5 b.). Nebyl jsem tehdy žádným „esem v rukávě“, jen byl nějaký problém s mým přestupem z kolínské Lokomotivy. Zajímavé je, že rok předtím, když jsem se přestěhoval do Vlašimi, jsem v okresním přeboru hrál sám za sebe, zřejmě s ne zcela platnou registrací. V kraji potom nastal problém a já, tehdy 29ti letý, jsem se vydával za čtyřicátníka.
Ad 2, 4):
Ondro, moc díky za tvůj komentář. Vyzpovídal ses veřejně z dávných hříchů nejen za sebe, ale i za celý oddíl. A navíc ses tím postaral o to, že mohu udělat „za případem“ pomyslnou tečku.
Navážu na tvůj polemický skorodotaz ze závěru, tedy zda hraní načerno bylo tehdy běžné i jinde. To samozřejmě zodpovědět neumím. Vím ale, proč mi podvod více než 40 let starý zůstal někde vzadu zasunutý jako nějaký „škraloup“.
Za čtyři roky v Akumě Mladá Boleslav a pak téměř tři celé sezóny v OP na Benešovsku jsem se s podobným případem nesetkal. Až přišlo pro mě premiérové soutěžní utkání v dresu Slavoje Čerčany proti družstvu Spartak Vlašim (a navíc tak důležité – poslední zápas ještě nerozhodnutého finále OP). Do té doby jsem o Vlašimi spíš tušil, než věděl jen tolik, že tam jsou silní hráči. A následně takové zjištění (které navíc přicházelo pozvolna po zápase postupným objevováním dalších souvislostí): oni nás plánovitě podvedli!
Zhruba od poloviny osmdesátých let jsem postupně nacházel v oddíle Vlašimi spoustu kamarádů. Vybavuji si ale pocit, kdy jsem na čerčanských turnajích družstev v blicce poznal i velice šikovného mladého hráče – skutečného Tomáše Sysla: Ačkoli určitě neměl s někdejším incidentem svých starších kolegů v družstvu nic společného, koukal jsem na něho trochu skrz prsty. Samozřejmě nespravedlivě; jen proto, že někdo jiný před pár lety zneužil jeho jméno na soupisce….
Skončím (trochu obecněji) tím, čím jsem začal:
Pokud někde v oddílech ještě i dnes máte „cukání“ řešit aktuální, třeba i svízelnou, situaci se sestavením družstva do zápasu podfukem, nedělejte to. Někdy to může sice i projít. Ale ty eventuálně a momentálně získané body určitě nestojí za nepříjemné situace a následky, v té chvíli těžko předvídatelné.
Tečka.
kom. č.6) Tomáši, nevěřím, že ses se stejným případem v Akumě nebo na Benešovsku za 7 let nesetkal. Spíš si o něm jen nevěděl.
V těchto pralesních ligách, kde dříve hrávala každá větší vesnice (kde jsou ty časy …) bylo často problém dát 5 lidí dohromady a hrál, kdo uměl tahat figurkami. Turnajů na okrese bylo minimum a lidi se zas tolik neznali. Nebyl tedy takový problém, aby na páté desce nastoupil někdo jiný, než bylo v zápisu napsáno. Byly sice ty členské průkazky, ale ty se často nevyžadovaly anebo kontrolovaly velmi laxně. Tímto tyto „podvůdky“ nijak neomlouvám, fér to samozřejmě nebylo. Chci tím jen říct, že se to dělo určitě i jinde než jen ve Vlašimi.
Ad 7):
Tome, máš pravdu: nesetkal/nevěděl, to se nevylučuje.
Ale přidal bych ještě jednu (v mém věku a stavu čím dál pravděpodobnější potenciální možnost: zapomněl.
Kdo ví, zda by takto už dávno neskončil i onen výše popisovaný příběh, kdybych kdysi u toho zápasu neudělal tenkrát malinkou poznámečku v oddílové kronice
Ad 8):
Už jsem se zařekl, že na mobilu už psát nebudu; nemám na to oči ani prsty….
A zase jsem to nedodržel (když u vody je tak hezky…), a tedy zase mi to uteklo dříve, než jsem chtěl.
Nicméně vše podstatné odešlo.
Chtěl jsem původně ještě dodat malou vzpomínku, inspirovanou povzdechem v kom. č. 7: „kde jsou ty časy“ + „shánění lidí na zápasy“.
Poslední sezónu před vojnou mě stihli v Akumě udělat kapitánem asi nějakého Éčka té pralesní ligy. Tenkrát nebyly mobily ani maily, tak jsem vždy v sobotu před zápasem jezdil na kole po Boleslavi a okolí, a sháněl lidi, se kterýma jsem se před tím nepotkal na pátečním tréninku.
Ano, kde jsou ty časy …. :-).