TJ Spartak Vlasim
05
Lis

Šachový vlak 14. – 18. 10. 2011 – část čtvrtá

Vladimír Horák

Ráno jsme se probudili do nádherného slunečného dne. Jak jinak, že? Zacvičili si rukama v koupelně při sprchování a seběhli dolů na snídani. Po vydatné snídani jsme si chvilku odpočinuli na pokoji a poté v recepci odevzdali klíče, vyčkali na Pavla s Janou a přesunuli se na nádraží. Taxíků bylo dost, protože někteří šachisté se vydali na nádraží raději tramvají, aby ušetřili. Při představě poskakujících koleček kufrů přes několik stovek metrů od tramvajové zastávky na nádraží si myslím, že díky opotřebení koleček moc neušetřili. Taxikář nás vyložil přímo u nádraží, a protože jsme měli ještě asi půl hodiny do odjezdu vlaku, mohli jsme si nakoupit v otevřených obchůdcích. Eura jsme ještě nějaká měli a jazyková bariéra tentokrát nefungovala jako ve Vídni a hlavně v Budapešti, tudíž jsme si nakoupili několik lahví pití a jídlo do foroty. Manželka se nade mnou slitovala a vše nacpala jen do svého kufru, který mi předala s tím, že teď to budu mít vyvážené, prý už se na mě nemohla chudinka dívat, jak pořád přepadávám na jednu stranu. Mezitím přijel na nástupiště náš vlak, nastoupili jsme, zjistil jsem, že hraju se silným domácím (byli jsme přece na Slovensku) hráčem Slovákem Hrtkem (ELO 2136), který skončil celkově na pěkném 16. místě. V dalším kole jsem hrál se silným hráčem Martinem Handlem (ELO 2117), který skončil na překrásném 9. místě (dokonce těsně před velmistrem Hortem) a opět se mi podařilo partii zremizovat.


Hrál jsem černými, zvolil jsem rychlý přechod do koncovky a partii zremizoval věčným šachem. Zdálo se mi, že mu to není příliš po chuti, ale pokud by se chtěl věčnému šachu vyhnout, stál by hůř, a to zjevně nechtěl riskovat. Začal jsem si věřit a v posledním kole toho dne jsem se rozhodl vyhrát. Počítač mi přidělil Vlastimila Chládka (ELO 2082), měl jsem bílé, tudíž příznivá konstelace ke hře na výhru.


Podařilo se mi získat velký tlak na dámském křídle, zdvojil jsem věže, ale soupeř se bránil velmi vynalézavě. Hledání cesty k výhře mě stálo příliš mnoho času a v časové tísni jsem ztratil pěšce. Přešli jsme do naprosto remízové koncovky S:J+P, ve které se můj soupeř rozhodl využít nedostatku mého času a pouhým bezcílným poskakováním koněm si počkal, až mi spadne praporek. Bylo to sice v souladu s pravidly, ale již ne v souladu s jeho svědomím fair play hráče. Po návratu do Česka se mi pan Chládek na svém blogu omluvil. Jak jsem se pak dozvěděl, turnaje se zúčastnili hráči (naštěstí jich nebylo moc), kteří šli za ziskem bodů přes mrtvoly. Nejvíc na to doplatil pan Hort, kterého takto neférově shodili na čas několikrát a dokonce ve vyhraných pozicích. Když jsem s ním po návratu hovořil, byl tím velice znechucen a řekl, že takovéto turnaje bez přidávání času na tah už nikdy hrát nebude. Doplatila na to i Hanka Modrová s Halsigem Gunterem, který prý byl v tomto směru naprosto bezskrupulózní. Myslím, že tomuto by velmi účinně zabránilo přidávání 3-5 vteřin na tah a popřípadě zkrácení hracího času z 25 minut na 20.

Pro tento den jsem odehrál všechny tři partie, a protože vlak mezitím přejel na naše území, zapnuli jsme telefony a pokecali s rodinami, informovali je, jak to se mnou vypadá v turnaji. Měl jsem 5 bodů z deseti, tedy nic moc, ale padesát procent pořád ještě dávalo naději na slušný výsledek v turnaji. Chtělo by to však v posledních pěti partiích hodně zabodovat. Na chodbičce mě odchytili Pavel s Janou, a jestli jsem už viděl dnešní noviny. Když jsem odpověděl, že ne, spiklenecky na sebe mrkli a ať jdu s nimi, že mi něco ukážou. Prošli jsme až téměř na konec vlaku do vagónu určeného pro doprovod. Ve vagónu lezly po koberci malé děti, povykovaly a vřískaly, hrály si s autíčkama, prostě taková školka na kolejích. Později jsem se dozvěděl, že jeden ukrajinský šachista cestoval s manželkou a dokonce třemi malými dětmi(!). Děckám, přestože jsme byli na cestách již čtvrtý den, se to zjevně velice líbilo, vesele prolézaly pod sedačkami, a když jsme jedny překračovali, druhé na nás bafaly zpod sedaček :-) . Maminky byly také spokojené, vesele si štěbetaly a vřískajících dětiček si vůbec nevšímaly. Opatrně jsme našlapovali, abychom nezvýšili statistiku dětské úmrtnosti. Když jsme dospěli na místo, vytáhl Pavel noviny s téměř celostránkovým článkem o cestě šachového vlaku. Jsem si v duchu posteskl, že kvůli tomuhle se táhnu přes celý vlak, když v tom můj zrak padl na fotku, kde jsem byl zvěčněn. No, to už za tu cestu stálo. Poděkoval jsem za noviny, ale ukázalo se, že není zač, protože Pavel se novin nechtěl vzdát ani za nic. Nabízel jsem neuvěřitelné sumy, ale Pavel byl neoblomný. V tom mě napadlo spásné řešení, předseda našeho šachového oddílu je přece majitelem trafiky, jedeme přes Moravu a není tedy problém mu zavolat. Chtělo to však rychle jednat.  Co kdyby se někomu moje fotka zalíbila tak jako Pavlovi s Janou a skoupil by celé vydání :-) . Rychle jsem se vydal zpět do našeho kupé, kde jsem nechal telefon a po cestě nohou zasouval dětičky pod sedačky, abych je nezašlápl. Dětičkám se tato nová hra zalíbila. Zatímco jedno mě přidržovalo za nohavici, druhé se mi prosmyklo mezi nohama a nechalo se opět za nadšeného řevu zasunout pod sedačku. Mně a kupodivu ani maminkám se to příliš nezamlouvalo, zvolil jsem tedy osvědčený způsob překračování a zbaběle prchal do našeho kupé. Spojení však nefungovalo a teprve po pár kilometrech se telefon chytil a Ondrovi jsem se dovolal. Ondra nezdvořile projevil mírné podivení, že by o mně psali v novinách. Na pultě našel poslední výtisk, prolistoval jej a potvrdil, že opravdu nejenom na Moravě, ale i ve středočeském vydání se vyskytuji, a že mi tedy ten výtisk schová. Chvíli jsem s podivením kroutil hlavou nad tím, že o tom článku nevěděl. To já kdybych byl v trafice, tak celý den nedělám nic jiného, než čtu noviny a časopisy. Ale po chvíli mi došlo, že majitel na to má lidi, preferuje život rentiéra a takovými prkotinami se nezabývá :-) . Uspokojen, že jsem úspěšně zajistil nejdůležitější věc toho dne, jsem pozval manželku do jídelňáku na oběd. Přišli jsme na poslední chvíli a usedli k poslednímu volnému stolku pro dva. Objednal jsem z hlavního menu krůtí bylinková prsa v sýrové omáčce s těstovinami. Číšník nám za chvilku předkrm přinesl, a když jsem zaplatil, začal jsem přemýšlet, co si dám k obědu :-) . Po návratu do kupé se mě mé ženušce zželelo, sáhla do batůžku a vytáhla tatranku. No, bylo to jen o něco lepší než plná huba sazí. Jak já už se těšil na pořádný oběd. Cesta příjemně ubíhala, ale jen do chvíle, než jsme přejeli do Polska. Stav kolejí v Polsku byl hrozný, takže vlak zpomalil na 50 km/hod. Díky tomu jsme do Krakova dojeli až k večeru. Na perónu už na nás čekaly kufry, tentokrát jsem je musel vzít do teplých a pěkně po schodech s nimi cupitat po svých dolů, protože pojízdné schody se nekonaly. Když jsme vyšli podle šipek Taxi před nádraží, jediné taxi už bylo obklíčeno cca padesátihlavým davem z našeho vlaku. Jaký to rozdíl od nádraží ve Vídni! Naši taxispolujezdci Pavel s Janou nás tentokrát nechali na holičkách. Coby zkušení cestovatelé vyřešili problém pozdního příjezdu vlaku a procházku po Krakově geniálně. Aby neztráceli čas jízdou do hotelu a zpět, nechali kufry ve vlaku, vzali jen nezbytné drobnosti a hned z nádraží vyrazili po památkách. Bezvýchodnou situaci s taxíkem obdivuhodně vyřešila moje drahá polovička, a zatímco jsem si masáží zkracoval ruce na původní délku, bleskově vyhodnotila beznadějnou situaci, usoudila, že na místním stanovišti taxíků nám pšenka nepokvete, vydala se ulicí o sto metrů dál, kde zahlédla stojící taxík. Ukecala řidiče, aby zacouval k našim kufrům, a zahalekala k davu šachistů, jestli někdo nechce jet s námi. Na mně nechala tu nejdůležitější věc, abych kufry naložil, což jsem rád přenechal taxikáři, který když kufry nakládal, mě probodával očima a z jeho pohledu čišelo, že turisti, kteří v kufru vozí pytle s cementem, by do Polska v lepším případě neměli pouštět, v horším by je měli v tom cementu rovnou zabetonovat. Bylo mi jasné, že v této situaci by bylo netaktní zapříst rozhovor. Počkal jsem, až kufry naloží, opatrně jsem poodstoupil  a pak jsem se zeptal, zdali se u něj dá platit eury. Můj dotaz v češtině evidentně  ihned pochopil, protože lehce zbrunátněl při představě, že ten cement bude muset vyložit a že couval sto metrů zbytečně. Naštěstí v ten moment přiskotačila moje ženuška a táhla za sebou Jirku Groha s jeho partnerkou, který, když zaslechl moji otázku o způsobu platby, prohlásil, že to není problém, že má zloté. Jak se ukázalo, euro je zřejmě stejně jako v Bulharsku i v Polsku nedůvěryhodná měna a téměř nikde ji neberou (viz můj předchozí článek o Albeně). Cesta večerním Krakovem ubíhala pomalu, protože byla dopravní zácpa, zato cena na taxametru naskakovala rychlým tempem. Mrkl jsem na hodinky, abych stopnul, jak dlouho cesta potrvá, a mohl podle toho objednat taxík na ráno. Po příjezdu do hotelu nás čekalo příjemné překvapení. Hotel byl tentokrát čtyřhvězdičkový a vše tomu odpovídalo. Bylo vidět, že pan Matocha i tohle měl naprosto geniálně promyšlené. Čím déle jsme cestovali a byli unavenější, tím se kvalita a komfort ubytování zvyšovaly. Po příchodu na pokoj jsme byli příjemně překvapeni úrovní vybavení: televize s plochou obrazovkou střední velikosti, varná konvice a hrnečky, vedle košíček s mnoha druhy čajů a kávy, cukrem a smetanou, zásuvka pro připojení k internetu, všude plno zásuvek (hned jsem dal nabíjet notebook, oba telefony a foťák), pěkná koupelna atd.

Při cestě na pokoj jsme si všimli pěkné hotelové restaurace a rozhodli se v ní povečeřet. Sjeli jsme výtahem dolů, usedli do příjemných křesílek, sympatická číšnice hned pochopila, že polštinu z nás nevyrazí, a spustila na nás anglicky. Požádali jsme o jídelní lístek a objednali si pití. Ubrouskem jsem manželce zakryl sloupeček s cenami a teprve poté si mohla vybrat dle chuti. Sám jsem si objednal šašlik ze tří druhů masa s opečenými bramborami a byl jsem zvědav, jestli můj překlad z angličtiny bude odpovídat tomu, co mi přinesou. Ukázalo se, že jsem se příliš nespletl. Myslel jsem, že na špejli se budou střídat tři druhy masa, ale kuchtík to pojal tak, že špejle byly tři a na každé jiný druh masa: drůbeží, vepřové a krevetky. První dvě špejle byly docela plné, jen na třetí byly pouhé čtyři krevetky. Byly tak dobré, že jsem se ani nedivil. Zcela určitě se kuchtík neudržel a pár jich ochutnal, číšnice se určitě také nerozpakovala uspokojit své chuťové pohárky po cestě z kuchyně a výsledkem byla poloprázdná špejle :-) . Krevetky byly skutečně velice dobré a záviděl jsem své ženušce, že si jich objednala celý talíř. V průběhu večeře se u nás zastavil Břeťa Modr, aby se inspiroval, co si má objednat. Postěžoval si, že na recepci mu nechtějí vyměnit eura za zloté, a jak se tedy mají dostat do města. Poláci, že nejsou tím, co bývali, dřív prý směňovali cokoliv za cokoliv a dnes nic jiného než zloté neuznávají. Jeho žena Hanka je prý už hodinu ve sprše a on má hrozný hlad. Ještěže v restauraci berou karty, jinak by zemřeli hlady. Přemýšlel jsem, čím bych jeho chmurný život rozveselil, ale nic mě nenapadalo. Naštěstí zrovna dorazila věčně usměvavá Hanka a Břeťa zjevně potěšen, že nebyla pod sprchou dvě hodiny, se k ní připojil a šli si vybrat stůl.

Po velice chutné večeři jsme se vrátili na pokoj a přemýšleli, co s načatým večerem. Při představě, že se budeme hádat s taxikářem, aby si od nás vzal eura, která v Polsku zřejmě považují za nečistou věc, stejně jako muslimové vepřové, jsme se příjemně rozpoložení po výborné večeři rychle shodli, že strávíme večer na pokoji. V televizi zrovna dávali přímý přenos z koncertního sálu, kde vystupovali mladí talentovaní hudebníci. Bylo to nádherné a opět nám to umocnilo překrásné zážitky ze zájezdu. Užili jsme si pěkný večer a tvrdě usnuli.

Pokračování příště

Webové stránky Pražské šachové společnosti

Článek o šachovém vlaku na NŠS

Šachový vlak 14. – 18. 10.2 011 – část první

Šachový vlak 14. – 18. 10. 2011 – část druhá

Šachový vlak 14. – 18. 10. 2011 – část třetí

7 reakcí na “Šachový vlak 14. – 18. 10. 2011 – část čtvrtá”

  1. 1
    Dan píše:

    Mistře pera a šachu, kdy zveřejníte poslední díl? Už se nemohu dočkat, bavím se při tom výborně… Tedy vždy až poté, co zamáčknu slzu nad tím, že jsem šachovým vlakem také nejel.

  2. 2
    Vláďa píše:

    Díky za uznání, už jsem myslel, že kromě Jirky a mě, se to nikomu nelíbilo ;-)
    Poslední díl už jsem začal psát, tak snad příští týden …

  3. 3
    Tom píše:

    Vláďo, dnes jsem mluvil s Karlem Juklem a taky říkal, že se mu ve vlaku moc líbilo. Takže už jste 3 :-)

  4. 4
    Maťa píše:

    Tome, Vláďa asi myslí lidi, kterým se líbí jeho reportáž, a ne ta cesta vlakem – v něm snad Jirka Mejzlík nejel, pokud mi něco neuniklo ;-) . Bez obav, Vláďo, i mě tvé texty samozřejmě baví!

  5. 5
    Vláďa píše:

    Tož poslední díl jsem poslal, teď už jen záleží na redakci, kdy to zveřejní a já doufám, že mám nejméně na rok od psaní pokoj :-)

  6. 6
    Tom píše:

    No, vzhledem k tomu, že tu mám hned 5 nových příspěvků, tak Vláďo na tvůj nadčasový článek asi dojde až koncem týdne :-)

  7. 7
    Vláďa píše:

    Nojono, konkurence je obrovská :-)

Odpovědět

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
more...
 

© 2024 TJ Spartak Vlašim | Články (RSS) a Komentáře (RSS)

TOPlist