TJ Spartak Vlasim
05
Zář

Šachistův cyklodeník – část IV.

Emil Macků  ( !!! Aktualizováno 12.9. v 19,45 hodin !!! )

Den sedmnáctý – neděle 2.9.

Ráno vylézám příjemně osvěžen nočním větrem, startuju koupačkou a chystám se do Nidy. Tam utrácím poslední Lity a odpoledne se hrnu do krpálu na velkou dunu. Přesmykač zase zlobí, všude je totiž písek. Pohled z obrovské duny je ovšem jedinečný, člověk si uvědomí moc přírody. Duny na kuršské kose byly velmi postiženy odlesňováním v posledních pěti stech letech. Dnes se to celkem podařilo vrátit do normálu, ale velká duna stále trpí. Za posledních 20 let prý přišla o 15 m výšky, přesto je monumentální.


Velká duna

Cestou dolů ovšem dochází k defektu předního kola. Naštěstí v malé rychlosti jsem to nějak ustál. Hledám příčinu, jestli se třeba nepřehřál ráfek, či co. Zjišťuji, že plášť je na straně lehce prořízlý, což bylo zřejmě způsobeno posunutou brzdou, která z jedné strany škrtala o plášť. Duši lepím a doufám, že to nějak půjde. Za pár set metrů opět. Duše je prořízlá kousek vedle od stejného místa pláště. Zkouším tedy podlepit ještě plášť a zbytek kopce kolo raději vedu. Dál už to celkem jede, tak svištím po kose dál na jih. Asi 4 km za Nidou překračuji hranici do Ruska.

Dojmy z pobřeží Litvy:

  1. Zatím nejhezčí a nejzajímavější země na trase
  2. Lidé jsou velmi příjemní, řada i postarších obyvatel mluví plynně anglicky, navíc tu najdete i plno cizinců. Jinou alternativou je ruština. Prý se tu mluví hodně německy, to jsem nezkoušel.
  3. V obchodech mi to subjektivně přišlo trochu levnější než u nás ( ale zdaleka ne vše, ) v restauracích ovšem bylo dráže
  4. Celkovou vyspělost bych hodnotil zhruba srovnatelnou s Polskem, tedy kousek za námi. Lotyšsko je na tom prý podobně, jak mi potvrdili místní – zřejmě jsem neviděl reprezentativní vzorek.
  5. Vozový park je srovnatelný s námi – ovšem bez škodovek, i sovětských vozidel je pomálu.

Kousek za ruskou hranicí je mýtná brána, regulovčík mi ukazuje, ať jedu dál. Zřejmě i tady vybírají mýto za automobily. Po pár kilometrech je odbočka do parku, na jednu stranu je hned za dunou moře, na druhé straně je výstupna dunu a výhled k jezeru Lebeď. Všude je tu proti Litvě spousta zákazů, především je nutno se pohybovat po vyznačených stezkách, ale jsem asi jediný, kdo to dodržuje. Pohled z vršku na jezero je ovšem úchvatný.


Jezero Lebeď

Svištím hned dál, abych se ještě před setměním dostal do dnešního cíle – lázní Zelenogradsk. Zdá se mi, že cesta vede dolů, nechápu kam, ale podle odporu pedálů je to jen optický klam a jedu po rovině. Mávnu nad tím rukou – jak praví klasik: v Rusku je přece možný všechno. :-) Cestou vidím benzínku, benzín i nafta vychází kolem 17 – 18 korun. Ostatní občerstvení a stánky už jsou zavřené, navíc jsem stejně bezrublový. Asi 20 km před koncem už musím vyndat světlo. Problémem je další úsek, který je pěkně rozsekaný, tak musím jet dost pomalu, a přesto jsem ve tmě pořád v díře. Uvidíme, kolik drátů to nepřežije. Nakonec se po už slušné silnici dokodrcám do cíle. Po průjezdu městem vidím obchoďák, kde berou karty, navíc má ještě otevřeno, tak se tam chci podívat. První pohled jsou čaje, pak je pivo a přichází šok. Vidím tu i dost našich, například jako na Ukrajině Žatecký Gus. Ale největší šok je z cen – ty největší blivajzy jako Staropramen 10 a Kozel 10 vycházejí v obchoďáku kolem 40 Kč/lahev. Ani další věci nejsou zrovna levné, jediné co trochu dává smysl, je vodka. Ani ta není za hubičku, ale říkám si, že lehnu na pláž s lahvinkou a budu přemýšlet, co se to tu děje. Takže si hrdě nesu k pokladně košík s nákupem – lahví vodky. :-) Prodavačka mi říká, že mi ji nemůže prodat, že už je večer. Snažím se rusky odpovědět něco jako ÉÉ, načež mi to vysvětluje – když to projede kasou, tak ta ji upozorní, že už nelze – pouze alkohol do 5 %. Odcházím tedy s prázdnou, zkouším to ještě v jedné večerce se stejným výsledkem, tak se aspoň snažím najít nocleh. Nakonec se dostávám k moři, ovšem nacházím se na vyvýšené promenádě a k vodě je to asi 20 m dolů. Občas bývají schody, tak nakonec obludu snesu na pár pokusů dolů. Vlny zasahují téměř ke zdi, mezi vodou a zdí je asi 3 – 4 metry místa, tak si říkám, aby mě nějaký případný příliv neodnesl. Nakonec asi o 100 metrů dál nacházím místo oddělené od pláže několik pohozenými betonovými panely, uléhám do vlhkého písku a přemýšlím, co je to za zemi, kde za desítku Staráče dostanete 2,5 litru benzínu, všude se chlastá a přitom se nic nedá koupit. Inu v Rusku je možný všechno.

Dnes ujeto 68 km, celkem 1480.

Den osmnáctý – pondělí 3.9.

Když ráno vylézám ze spacáku, musím se pochválit za výběr místa – na tom původním bych asi opravdu plaval. Posnídám na pláži a vynáším náklad do schodů. První úkol je najít infocentrum, prohlédnout si městečko a sehnat případně mapu Kaliningradu. Vjíždím do ulice, kde se podle mapy infocentrum vyskytuje, ale nic. Když už to chci vzdát, další cedule mě odkazuje zpět i na přesnou adresu, na té je ovšem muzeum, které je zavřené. Vychutnávám si tedy Zelenogradsk jen z kola a frčím do 30 km vzdáleného Kaliningradu.

Postřehy z Kuršské kosy:

  1. V podstatě celých 100 km poloostrova je součástí národního parku – v Litvě je to celkem v pohodě, v Rusku je hodně omezení, ovšem nesetkal jsem se s represivními složkami, které by to nějak kontrolovaly.
  2. Oba úseky jsou pro automobily zpoplatněny, nezkoumal jsem ceny.
  3. Na litevské straně vede cyklostezka + silnice, na ruské je pouze silnice
  4. Na litevské straně jsem jediný obchod viděl až v Nidě, ačkoli vesniček je tam několik a vše životně důležité se dá sehnat, přesto se na vícedenní hlavně pěší pobyt doporučuji zásobit. Do ruských vesniček jsem nezajížděl, ale při silnici byly stánky s občerstvením i benzínka.
  5. Většina vesniček je odjakživa rybářských, je ovšem pravda, že ryby jsou tam poměrně drahé (Litva).
  6. Příroda je fantastická, přispívá k tomu možnost koupání na obou stranách v naprosto odlišném moři, v lesích je taky spousta hub. Více zvířat jsem viděl na ruské straně, například lišky. Vzácně se zde vyskytují dokonce losi, v první polovině 20. století byla velice populární projížďka v kočáře taženým losy. Žádného jsem neviděl, ani pro domorodce to není nic běžného – parožnaja karóva sice zřejmě není přesný překlad, ale pochopili mě :-)

A teď už hurá na Kaliningrad. O tomto městě koluje informace, že bylo založeno při křižáckých výpravách do Pobaltí Přemyslem Otakarem II., tak to jdu ověřit. Z informací, co mám, se nachází ve městě pomník, na němž je mimo jiné i on, ovšem spolu s dalšími „fašisty“ mu byla při jednom výročí konce druhé světové války ustřelena hlava. Těžko ožralému důstojníku vysvětlovat, že Přemysl Otakar byl ještě před Hitlerem a navíc to nebyl typický Němec. :-)

Po pár kilometrech silnice plynule přechází v dálnici, následuje trochu divočejší uzel, který mě neomylně směřuje dál. Dálnice je široká, na začátku šestiproudá, pak čtyř, ale s plnohodnotným odstavným pruhem, který je ovšem často plný střepů a střípků. Jednak se tady asi občas bourá, ale podle barvy se řidiči nestydí vyhodit dopitou lahvinku vodky na silnici. Možná je to u nás taky, nejezdím moc často po dálnici 20 – 30 km/h, abych měl čas to pozorovat. :-) Co je ovšem třeba říci, že povrch je fantastický ( dálnice je nová, v mapě ji ani nemám, ) navíc není provoz, takže se jede svižně. I první kilometry ve městě jsou celkem v pohodě, pak už doprava houstne. Zkuste si takhle v pondělí ráno na kole vyrazit po D1 a potom třídě 5. května do centra Prahy, to bude podstatně výživnější zážitek. Zastavuji u jakýchsi zbytků opevnění, zkoumám zde mapu města a vyrážím navštívit muzeum jantaru. To je ovšem mrcha zavřené. Proto se přesunuji do asi kilometr vzdáleného úplného centra, tam se vyjímá vícepatrové obchodní centrum, včetně kina, supermarketu, atd. Zde si dávám v jedné hospůdce boršč a pivo a vyrážím do supermarketu. Tady už je podstatně levněji než včera, ale opět dovážené pivo za raketu. Kupuji něco k snědku, jdu si to zbaštit do sousedního parčíku, somrující holuby přitom krmím ještě německým chlebem z Rujány. Infocentrum se na zmíněné adrese už nenachází, projíždím si tedy město, fotím si i Královskou bránu, kde jsou plastiky zakladatelů města, podle komentáře se jedná o tři pruské šlechtice, jeden z nich má ovšem na prsou českého lva :-) .


Přemysl Otakar

Především mají ale všichni hlavu. Těchto bran do starého města je celkem 7 v různém stavu, tato je i přístupná, ale ne v pondělí. Navštěvuji ještě druhé infocentrum, tam zase o městě mnoho nevědí, potom obchod s jantarem, baštím grilovaného lososa a se setměním opouštím město. Za městem chci sjet ze silnice na parkoviště a kouknout se do mapy, čímž vytvářím první držkopád. Vůbec nechápu jak a proč, baterka mi odhaluje, že sjezd byl posypán štědrou vrstvou písku. Pod ním byl ovšem asfalt, naštěstí se nic vážného nestalo. Inu nejezděte v Rusku po setmění. Od Kaliningradu se po pravé straně táhne moře, nikoliv otevřené, ale Wislanský záliv. Popojíždím ještě pár kilometrů, abych nebyl u míst se sladkou stojatou vodou kvůli komárům, a zajíždím k zálivu. Od silnice musím asi kilometr písečnou cestou, pak asi půl kilometru rákosím a jsem u vody. Je tam vysekaný pěkný plácek, komáři kupodivu žádní, pouze od vody se ozývá pískot – jedná se o jakési savce velikosti většího králíka – možná ondatry, vydry asi ne, tohle nechám na čtenářích. Záliv nevypadá při baterce nic moc, tak aspoň umývám krev, stavím po dlouhé době stan a přes chrochtání a pískání obludek vmžiku usínám.

Dnes ujeto 71 km, celkem 1551

Den devatenáctý – úterý 4.9.

Ráno slyším jednu potvoru, kterak mi šmejdí za stanem, v naději vydatné snídaně se opatrně plížím ven, ale už byla pryč. Komáři se ráno rovněž objevili, proto jsem zvednul krovky a hurá na jih. Navštěvuji ještě jeden obchůdek ve vesnici s příznačným názvem Uljanovka a dorážím k hranici. Přechod bez problémů, akorát Polákům se zase nelíbí moje fotka, možná ani já ne. Vysvětluju, že je asi 10 let stará, tak mě pouští dál.

Dojmy z Kaliningradské oblasti:

  1. Je to trochu něco jiného než Litva či Polsko. Neviděl jsem zde vyloženě lesk a bídu, jak jsem čekal, ale rozdíl v životní úrovni i cenách město vs. venkov je přece jen patrnější než v našich krajích.
  2. Přestože Litva je nazývána zemí jantaru a najdeme ho i v Polsku, samotná maličká Kaliningradská oblast má podíl údajně 90% světové produkce této suroviny. Navenek to není zase tolik znát, je však levnější než v okolních zemích.
  3. Silnice jako takové, ať už hlavní nebo vedlejší jsou obecně v lepším stavu než u nás, přes město to ovšem stojí za starou bačkoru (nevěděl jsem, jak se vyhnout slovu hovno. :-) )
  4. O architektuře Kaliningradu se lze vyjádřit jednoduše. Má řadu krásných starých německých staveb, ovšem byl velmi poškozen bombardováním, a proto majoritu tvoří sovětské stavby postavené po roce 1945. Na druhou stranu se tam prosazuje zeleň, nicméně oku lahodící to stále úplně není. Centrum tepající životem je tedy stvořené spíše pro několikadenní pařbu.
  5. Pro cyklistu to není město zaslíbené, má hodně vysoké obrubníky – někdy i na obě strany a celkově skrývá spoustu překážek. Kočárek se tam při běžné rychlosti chůze nějak přetáhne, naložené kolo musí zastavit a býti přeneseno, ovšem kriplkára dojela. V podstatě zde Rusové dotáhli k dokonalosti hitlerovskou představu města zdravých lidí, protože invalidu venku nepotkáte – co by tam taky dělal a kam by jezdil?
  6. Řidiči tam na kolaře nejsou příliš zvyklí, na širokém mnohaproudém prázdném bulváru si jedu na kraji pravého pruhu a šikovný autobusák se do toho pruhu ještě v pohodě vešel vedle mě – já už tak v pohodě nebyl. Nejlépe se zde cyklista opravdu cítí na dálnici – spousta místa a minimální provoz.
  7. Turistických cílů je v Kaliningradu jen několik – muzeum jantaru, muzeum námořnictva, Dům sovětů ( příšerná budova, která se stavěla asi 40 let kvůli propadajícímu se podloží – podle některých zdrojů ještě není dokončena, ale užívá se, ) pro nás ještě zmíněný pomník zakladatelů, jinak toho mnoho není.
  8. Co se nákupů týče, není Kaliningrad sice tak drahý jako Moskva nebo Petrohrad, v oblasti je nicméně patrná věc, na kterou už u nás nejsme v dobách řetězců diskontů a supermarketů zvyklí: na vsi je opravdu levněji. Řetězec stejné značky má různé ceny a rozdíl je opravdu patrný. Proto obecně lze říci, že v obchodech je trochu levněji než u nás ( neplatí pro všechno, ) ale Kaliningrad je přesto o něco dražší než Praha, nicméně vše je v normě. Jediné, co zde opravdu není cenově dostupné, je alkohol – zřejmě kvůli daním, zahraniční i kvůli clu. Slušná ukrajinská vodka stojí zhruba třikrát tolik než na Ukrajině, nejlevnější ruská kolem 250 Kč / litr, kvalitní ruská vychází 1000 – 2000 Kč / litr. Nejvíce do očí bijí ceny dovážených piv – něco už jsem zmiňoval, ale například Budvar vychází v supermarketu kolem 80 Kč / lahev a najdou se i piva o dost dražší. Je pravděpodobné, že tady kvůli daním více funguje černý trh, protože ve freeshopu na hranici bylo naopak velmi levno.
  9. Zajímavý a velmi překvapivý je vozový park – osobní auta jsou převážně spolehlivé starší vozy německé výroby ( 15 – 25 let staré Mercedesy, BMW, Audi nebo VW, ) a většinou se jedná o ty největší modely. Dále se vyskytuje pár velkých amerických a japonských aut. Movitější mají buď nové limuzíny, nebo velká SUV – nejvíce Toyotu Land Cruiser – a to je tak všechno. Zahlédl jsem pár francouzských aut, napočítal jsem celkem 5 vozidel značky škoda a 10 civilních vozidel sovětských značek – a to už většinou mladších 20 let ( 3 volhy, 4 žigulíky a 3 terénní uazy, ) policie jezdí v novějších samarách. Z menších nákladních aut se jen výjimečně vyskytují klasické Zily a Gazy. Větších Kamazů jezdí poměrně hodně, ty největší stroje jsou pouze zahraniční výroby ( zahlédl jsem pouze jednoho Kraza nebo možná Urala.) Suma sumárum zde jezdí nejméně sovětských vozidel ze všech zemí bývalého východního bloku.
  10. Jako komunikační jazyk lze vřele doporučit ruštinu, zjistil jsem, že od slovenštiny se liší nejen písmem. Sice jsem se slovensky domluvil, ale trochu to dřelo. Rusky umím totiž v podstatě jen šachové figury, výrazy jako černý, bílý, útok, obrana, převaha, varianta, drak, Nimcovič :-)  apod. Anglicky se docela snaží, ale žádný řev. Vtipné je i to, že některé nápisy jsou v azbuce, zatímco jiné v latince, což může způsobit pěkný guláš.
  11. V Rusku je možný všechno.


Přechod pro pěšce

Dál už není co komentovat, frčím na větší město Elblag ( zase mi tam dali dálnici ) s tím, že v nejbližší době někde naskočím na železnici Gdynie – Wroclaw a hurá domů. V pohodě bych to stíhal ještě dnes večer, ale jelikož je krásně, tak si chci dát ještě zítra válendu u moře ( vlastně jsem to za celou dobu ještě nestihl.) Večer ještě měním jeden drát, se setměním dorážím do oblíbené destinace Stegna Morska a ubytovávám se v kempu na pláži s tím, že se před cestou trochu zcivilizuji.

Dnes ujeto 132 km celkem 1683

Den dvacátý – středa 5.9.

Ráno nalézám před stanem trochu nepořádek – byl jsem poprvé přepaden divou zvěří. Zatímco v divočině bylo vše bez problému, v kempu se mi do báglu navezla kočka. Něco rozškrábala a hlavně sežrala klobaszky luxusowe, sviňa. Jdu se podívat k moři, jestli rybáři nepřivezou ryby, ale dávají si na čas, navíc do jejich úprav se mi moc nechce.

Užívám pár hodin válení na pláži a odpoledne frčím na Gdaňsk. Na nádraží odhaduji asi 35 km, do odjezdu zbývá asi 7 hodin, takže je i dostatečná rezerva na prohlídku města. Před Gdaňskem je ještě třeba překročit Wislu. Přívoz hlásí, že je placený, lity, eura, rubly ani koruny nechtějí a zlotky jsem utratil. Proto si musím vypomoci objížďkou po hlavní silnici, která má most. Jak už to bývá, silnice opět přešla v dálnici, po které potřebuju ujet asi 15 kilometrů. Kousek před sjezdem absolvuji diskusi s dálniční policií, které vysvětluji, že za chvíli sjíždím pryč. Po průjezdu Gdaňskem dorážím k nádraží, jdu si koupit lupen, jenže ejhle – s kolem do tohoto vlaku nemůžu. Po bouřlivé debatě tedy lovíme další spoj, který kolo vezme, jenže místo v 10 večer by jel ve 2 odpoledne další den. To už se mi vůbec nelíbí, tak pokladní nachází vlak v 5 ráno se čtyřhodinovou prodlevou ve Wroclawi, tak na to kývu a kupuju. Cena je docela zajímavá – až na hranici, což je po silnici kolem 650 km, platím bez jakýchkoli slev 600 Kč, z toho asi 100 Kč tvoří kolo. Z nádraží odcházím v půl osmé, nádražní Mekáč i KFC mají do jedné, takže plán je jasný – chvíli procourat město, pak sednout do jednoho z fast foodů, kde mají dokonce internet ( u nás běžná věc, ale například v Německu nic takového není. ) Nakonec mě budou čekat 4 hodiny sockování po nádraží – to je skvělá vyhlídka. Jiná alternativa je jít spát, v centru velkoměsta připadá v úvahu maximálně nějaký hotel, což zamítám a vyrážím do ulic. Gdaňsk je obrovské přístavní město s pěkným historickým centrem, ovšem vše se tam nějak brzo zavírá, takže kolem desáté už baštím v KFC a v jednu se přesouvám do nádražní budovy. Tam ovšem zrovna začíná devágusizace a úklid, takže jsem spolu s dalšími turisty a houmelesy vyšoupnut ven, majetnicky si zabírám jeden budlík na tramvajové zastávce, načež jako správný vandrák pouštím notebook a koukám na film. Úklid se nakonec ze dvou hodin protáhl téměř na tři, během nichž se nic zvláštního nestalo, nicméně dobrý pocit z některých místních existencí jsem úplně neměl. Přesto si troufnu říct, že to není tak strašné jako v Praze. Za chvíli jede vlak, tak do něj montuju kolo a usínám.

Dnes ujeto 55 km, celkem 1738.

Den jednadvacátý – čtvrtek 6.9.

Tady už celkem není co dodat, po sedmi hodinách vystupuji ve Wroclawi, koukám, že jede další vlak do Klodzka, což je ve správném směru, tak do něj hned nastupuji, v Klodzku mi hned navazuje už česká souprava, ta rovněž bere kola, proto dorážím do Ústí nad Orlicí o tři hodiny dříve, než kdybych čekal ve Wroclawi na přímý spoj. V Ústí navštěvuji ještě tetu a strýce ( díky za řízky, ) pak v Praze jednu menší akcičku a po půlnoci dorážím konečně do Benešova. Dojíždím domů, děkuju kolu, že to celé přežilo, teď bude potřebovat důkladnou rekonstrukci. V garáži ještě vtipně uchází už pěkně pocuchané přední kolo – hlavně, že sem vydrželo.

Dojmy z Polska:

  1. Především díky kurzu zlotého, který za posledních zhruba 15 let klesl na polovinu, se jedná o nejlevnější zemi na trase.
  2. Určitě je tam čistěji než dříve, celkově jdou nahoru.
  3. Proti ostatním zemím je tam nejmenší možnost platit kartou ( v Litvě to šlo v každé díře, tady v restauracích vůbec. )
  4. Vlaky jsou sympatické, sice nijak přehnaně luxusní, ale působí lépe než naše.

Dnes ujeto po městech 12 km, celkem 1750.

Tímto se loučím, brzy ještě přidám závěrečné shrnutí, dojmy a postřehy z cest.

1.část deníku

2.část deníku

3.část deníku

8 reakcí na “Šachistův cyklodeník – část IV.”

  1. 1
    Ppor. Příhody píše:

    Ahoj Emi, stále sledujeme na mapě tvoje putování.Mysleli jsme, že tě do Ruska bez viza nepustí.Hlavně, aby tam měli další dráty a duše na kolo.Bez vodky se obejdeš.Těšíme se na další pokračování deníku, ale ještě raději na shledanou! ! !

  2. 2
    Tom píše:

    Emile, a zahrál sis v Rusku šachy? Tam to přeci umí každy a byla by toho škoda nevyužít. :-)

  3. 3
    Tom píše:

    Deník aktualizován o další 2 dny.

  4. 4
    Maťa píše:

    Tak Emil už je prý zpátky v Benešově.

  5. 5
    Emil píše:

    taktak – ještě doplním cestu zpět :-)

  6. 6
    Jarda P. píše:

    Emile, vítej doma :-) .

  7. 7
    Tom píše:

    Emil dokončil svůj deník!

  8. 8
    Emil píše:

    Jsem rád, že jsem zpátky, šachy jsem sice nehrál, ale inspirace jsem na severu pochytil spoustu :-)

Odpovědět

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
more...
 

© 2024 TJ Spartak Vlašim | Články (RSS) a Komentáře (RSS)

TOPlist