aneb Pochod za povidlovým koláčem

Emil Macků

Přemýšlel jsem, zdali tento článek vůbec umístit na šachový server, ale jak podotkl Ondra Matějovský, řadu hodin jsme o šachu mluvili, spoustu milovníků této královské hry zdrbli, a proto sem pár slov o naší bláznivé výpravě patří. Vše vyhecovala šachová celebrita jménem Jan Starec, myšlenka byla jednoduchá: při tradičním benešovském Pochodu za povidlovým koláčem si naložit nejdelší trasu (parametry 50 km v noci + 50 ve dne – Praha-Prčice je tak proti tomu jako výlet pro maminky s kočárkem, celkový časový limit 27 hodin), sáhnout si na dno svých sil a pokusit se přežít. Motivace spočívala ovšem nejen v nevšedním zážitku a povidlovém koláči k zakousnutí na konci, ale mimořádně i v sebevědomém prohlášení Franty Innemanna, něco ve smyslu: „Když to dojdete, máte u mě smažák.“ Nápad se setkal s určitým vlažným ohlasem a v pátek před osmou hodinou večerní se sešlo 5 nadšenců (kromě organizátora ještě Ondra Matějovský, Ivan Kratzer, Jakub Klimus a Honza Vrbata – prvního jmenovaného jeho pověst předchází, ostatní jsou naši spolužáci z gymnázia). Já jsem vzhledem k bouřce a větrné smršti couvl a radši v pohodlí sledoval jakýsi přiblblý seriál v televizi.

Skupina na startu – Emil zatím u televize váhá…

Když skončil, tak jsem vykoukl ven, bouřka pryč a červíček ve mně přece jen začal hlodat, sbalen už jsem stejně v podstatě byl, takže po krátkém váhání jsem vyrazil. S sebou trochu jídla, lahev vody, náplasti, nůž a rezervní ponožky. Výběr obuvi byla alchymie, nakonec jsem se vzhledem k tomu, že hlavně noční trasa vede po tvrdém povrchu, rozhodl nikoli pro těžké armádní drtiče, ale pro lehounké odpružené běžecké botičky.

21:00: Odcházím z vyhřátého domova vstříc neznámu.

21:10: Navštěvuji domovský bar Semafor, exuji jedno pivo a se všemi se loučím, kdybychom se už náhodou neviděli.

21:30, Benešov: Jsem na startu v jídelně Jiráskovy školy a svištím směr Týnec. Mám asi 80 minut ztrátu na zmíněnou pětici, volím ostřejší tempo, abych ji trochu stáhl.

22:00, 4 km, Chlistov: Bráním se silnému větru, který mě téměř strhává ze silnice, a snažím se překonat horizont do závětří.

22:40, 9 km, Týnec nad Sázavou: Jde se dobře, přemýšlím, jestli se nestavit v některém z podniků, kde touto dobou obvykle trénují brodečtí šachisté, ale nakonec jen zakousnu tatranku a frčím dál.

0:30, 19 km, Kamenný přívoz: V hospodě si nechávám dát razítko, pivo mi však mrzutý hospodský odepřel.

1:40, 26 km, Netvořice: Jsem za půlkou noční trasy, ale dostavuje se únava a docházejí síly. Vidím, že zbytek už nedoženu.

2:50, 33 km, Borovka: Nevyspání je znát, totálně vyřízený ulehám na lavičku v autobusové zastávce, když za chviličku slyším pravidelné pleskavé zvuky – připravuji se do bojového postoje (nebo spíše polehu ), ale nejedná se o žádnou noční příšeru, stejným směrem jako já totiž míří osamělý noční běžec. Jak mi později sdělili ostatní, jde o šílence, zdolávajícího 100 km za čas blížící se sedmi hodinám. Nechápavě kroutím hlavou a vyrážím. Nějakých 15 minut odpočinku rozhodně pomohlo.

3:40, 37 km, Neveklov: Nezastavuji, nepřibržďuji a nezadržitelně valím dál.

Na rozdíl od Emila ostatní v Neveklově zařadili krátký odpočinek. Borce na snímku určitě nemusíme představovat .

6:20, 50 km, Benešov: Pár posledních kilometrů už bylo celkem přes únavu, ale bez problémů je polovina za mnou. Na startu ovšem není nikdo z našich, tak si jen vyměňuji ponožky, lehce snídám, ale v okamžiku, kdy chci pokračovat ve stíhací jízdě, se objevil Ondra Matějovský s informací, že ostatní ještě vychrupují na konci jídelny. Takže nikam nespěchám, vyměňujeme si dojmy, doplňujeme kalorie a čekáme, až se zbytek vzbudí.

8:30: Konečně jsme vyrazili, poté co se i ti invalidnější rozešli, cesta v partě byla mnohem veselejší a i vlažným tempem nám rychle ubíhala.

Do denní padesátky už odstartovala skupina kompletní – tedy i s autorem článku. Zleva: Jan Starec, Emil Macků, Ondřej Matějovský, Ivan Kratzer, Jakub Klimus a Jan Vrbata.

10:30, 59 km, Bystřice: Na chvilku jsme se rozdělili na 2 party: já, Ondra a Honza Starec jsme vyrazili ochutnat výbornou točenou zmrzlinu od Hlaváčků, zbytek šel přímou trasou na Líšno. Zmrzlina nebyla, poslali jsme tam tedy pouze polévku a svištěli dál s vidinou brzkého oběda v Pičíně. Nepřesným značením kontrol jsme si kilometřík či dva zašli, ale jinak je třeba organizátory pochválit: na každém rohu jsme dostávali vodu a sušenku, takže boj se stovkou byl daleko jednodušší.

12:00, 65 km, kopec Žebrák: Celkem brutální výstup jsme všichni přežili, pouze Ivanovi jsme obalili puchýřovité nohy izolačkou a užívali si postupné klesání malebnými lukami Pičínska.

Chvíle odpočinku po náročném stoupání…

14:30, 75 km, Pičín: Jak už název napovídá, je tato obec poněkud stranou civilizace. Navíc tady doslova „chcípl pes.“ Jediná hospoda na celou vesnici by nebyl takový problém, kdyby nebyla zavřená, hlad tedy zůstal neukojen. Tady už se parta začala trhat podle stupně opotřebení.

Zklamání ze zavřené hospody dobrou náladu pochodníkům nesebralo. Vždyť do Postupic už to bylo jen necelých 15 kilometrů .

15:00, 79 km, Bedřichovice: Zde měla být kontrola, po bezvýsledné prohlídce obce a telefonátu organizátorům jsme zjistili, že kontrolor zkolaboval a byl odvezen záchrankou, což Ondra komentoval s cynismem sobě vlastním: „Škoda, přišli jsme každý o sušenku!“ Jelikož už jsme asi 30 kilometrů plánovali oběd, vyrazili jsme svižným tempem do Postupic.

17:30, 88 km, Postupice: Do hospody U Šplíchalů jsme dorazili opět pohromadě. Posledních pár kilometrů mě pěkně bolel nárt, celkovou únavu jsem přebil kombinací tvarohového a jablečného štrůdlu se spoustou šlehačky a vychlazeným pivem.

18:00, start z Postupic: Čekal nás mohutný výšlap na Pozov, v půli kopce se zatáhlo a přišla doslova průtrž. Co nebylo voděvzdorné, prolilo hned, zbytek o chvíli později.

18:30, 91 km, Pozov: Na konci vsi se cesta rozdělila, jedna varianta mířila po silnici, my jsme se ovšem rozhodli vyrazit po turistické značce lesem, což se záhy neukázalo jako ideální varianta. Zazvonil mi totiž telefon: „Nejsou lidi na zítřejší zápas, jsem v metru, někoho sežeň, čau.“ Argumenty, že u sebe nemám soupisku, jsem ani nestačil použít, tak jsem naslepo obtelefonovával hráče, kteří by na ní mohli být. Bohužel už jsem během toho neudržoval tempo se zbytkem, který mi utekl, aby stihl 24hodinový limit. To by nebyl problém, jenže za chvíli padla tma. V temném hvozdě, kam nedosvítil měsíc, tak přestalo být vidět jakékoli značení, snažil jsem se proto držet nejširší cesty, která se ale stáčela mně naprosto nepochopitelným směrem. Šťavnatě jsem si zanadával a opatrně postupoval vpřed.

19:20, 95 km, hranice louky a lesa: Najednou vidím světlo!! Sestoupil jsem z kopců na silnici na trase Struhařov – Líšno, podle mapy zhruba odhadl, kudy nejblíže do Benešova, a šlapal dál. Cestou už se nic zvláštního nestalo, snad kromě nepříjemně útočícího psiska v jedné osadě, který se mě ale očividně lekl a raději nic nezkoušel.

20:30, 100 km, Benešov: Úspěšně dorážím jako poslední účastník, dojídám zbylé povidlové koláče, loučím se s partou a svištím domů.

A jsme v cíli! Honza Starec alias Stárek si dal závazek, že pokud dojde, od září se vrátí za šachovnici, takže Jawa Brodce bude zase o něco silnější…

Závěr: Pochod byl příjemný, díky dobré obuvi nebyly ani puchýře, ale samozřejmě nevyspání bylo hodně znát. Druhý den se mi naštěstí ranní šachy podařilo vyhrát za necelou hodinu a mohl jsem trochu dospat, ale při večerním fotbale jsem určitě nepodával stoprocentní výkon. Každopádně podobná akce nebyla určitě poslední a možná si ji příští rok rádi zopakujeme – 32. ročník Pochodu za povidlovým koláčem alias 2. ročník Pochodu za chotýšanským smažákem!