Krajský přebor dětí do 8 let

13 reakcí na “Krajský přebor dětí do 8 let”

1
Patrik P. píše:

Gratulace k výsledkům i k vydařenému turnaji. A připojuji krátkou citaci jako reakci na větu v článku, v níž se hovoří o tom, že děti „to ještě berou přes to materiální ohodnocení“. Doufám, že není myšlena zcela vážně.
„Při jednom klasickém experimentu (Greenberg, Sternberg a Lepper, 1976) požádali psychologové učitele, aby děti naučili hrát několik nových matematických her a další dva týdny pozorovali, jak často je děti budou hrát. V průběhu třetího týdne byly děti z některých tříd za hraní her odměňovány, zato děti z jiných tříd žádnou odměnu nedostávaly. Zcela podle očekávání psychologů odměna povzbudila děti k častějšímu hraní her: zákon účinku platil. Co se ale stalo o několik týdnů později, když odměny ustaly? Děti, které na ně byly zvyklé, najednou o hry přestaly jevit zájem a sotva si na ně vzpomněly. Naproti tomu děti, které za hraní nikdy žádnou odměnu nedostaly, i nadále hrály hry pravidelně.
Popsaný experiment dokazuje, že odměny mají někdy opačný účinek a podrývají vnitřní zájem dětí o činnosti, jako je například čtení nebo matematika. Pokud lidé vidí, že jejich chování je podporováno nějakým vnějším, situačním faktorem (třeba bezplatnou pizzou), přestanou přihlížet k jakýmkoli vnitřním faktorům – například k vlastnímu potěšení z dané činnosti.“
Zdroj: Nolen-Hoeksema, S., Fredrickson, L. B., Loftus, R. G., Wagenaar, A. W. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Praha: Portál.
15. února, 2018 v 16.11

2
Martina píše:

Na základě jednoho experimentu nejde zobecnit odměňování (nejenom materiální, ale i pochvala je vnější stimul, tak jako poháry a medaile…), že je víceméně zlo. Ano, dás se souhlasit, že např. nadměrné a časté odměňování narušuje dítěti vztah k hodnotám… Ale, turnaj jako takový je o velkých emocích, malé děti tam kolikrát pláčí a pokud končí takřka poslední, tak se často stává, že další turnaj po takové zkušenosti už nechtějí absolvovat.. Ale pokud za účast dostanou nějakou odměnu jako ukázku, že je dobře, že se zůčastnily i přes neúspěch tak v tom nevidím tedy moc velký problém. Odměna působí motivačně, ale i konejšivě. A dneska bych řekla, že je dobré snad cokoliv co dnešní děti dostane od počítače a od her..kdyby dneska děti dostaly na výběr mezi matematickými hry a hry na počítači, tak volba je úplně jasná…doba od uvedeného experimentu se dost změnila.
19. února, 2018 v 1.16

3
Patrik P. píše:

Ten experiment je jen jeden příklad. Můžu najít spoustu jiných a novějších prací. Jinak odměňování samozřejmě není zlo. Hraji šachy odmalička a vždy jsem na turnaji nějakou cenu dostal. V tomto případě jde ale skutečně o nadměrné odměňování, které zásadně narušuje vnitřní motivaci. Pamatuji si velmi živě neznámou holčičku, která jednou na turnaji v Pravoníně říkala svému kamarádovi, že příště je turnaj tam a tam, že tam jsou nic moc ceny a že se jí tam nechce.
Pokud jde o jeden turnaj, v pořádku, ale pokud ona pasáž v článku vyjadřuje způsob, jakým se s dětmi v Pravoníně pracuje dlouhodobě, je mi z toho smutno. Pamatuji si také nejmenovaného vrstevníka, který už dlouho šachy nehraje, jak říká, že rád chodí do kroužku, protože se tam vždy nasvačí a nabere si pár sladkých pendreků. Já už podobné věci poslední dobou nekomentuji, ale pasáž v článku, kde se hovoří o tom, jak děti nedokážou ocenit to, co dělají, a tak je třeba jim dát odpovídající „úplatek“, mě zkrátka dost rozladila. To není jejich chyba. Je jasné, že každé dítě je jiné. Ale tímto způsobem nelze vypěstovat kladné hodnoty v nikom. Nakonec nezůstane jen u šachů. Přibudou další věci. Chcete dostat děti od počítačů, ale je tohle lepší? A to jsem vůbec nezmínil část článku, v níž se hovoří o potřebě naučit děti vyhrávat na nemožné tahy, aby vyhrávaly snadněji. To už je snad zlý sen. Malé děti, které dělají nemožné tahy každou chvíli, se tak budou předhánět v tom, kdo si všimne nemožného tahu dřív, místo aby řešily, co je na šachovnici.
Nebylo by to poprvé, kdy bych tu byl obviněn z toho, že si nevážím práce, kterou dělají jiní. Jenže to není pravda a s mou kritikou se to nevylučuje. Já za tím vším vidím dobré úmysly. Jsou tu další lidé, kteří se mnou tiše souhlasí nebo mě někde tajně poplácají po zádech, protože si to nechtějí rozházet. Podle mě je to chyba. Kdyby spolu od začátku lidé víc mluvili, třeba by se dala řada věcí zlepšit. Ale v případě našeho oddílu už je na to možná pozdě. Ta propast je nepřekonatelná.
19. února, 2018 v 10.33

4
Ivo píše:

Po delší době se připojím k diskuzi, protože se zde řeší téma, které mě velmi zajímá a týká se i toho, co dělám. Patrikem zmíněný experiment byl opravdu několikrát potvrzen a v moderní (nejen) psychologii, pedagogice i sportu se s jeho závěry pracuje jako s předpoklady, tj. řeší se vnitřní motivace a záporné důsledky vnější motivace jsou brané jako fakt. Dokonce někteří vnější motivaci ani za motivaci nepovažují. Doba se opravdu změnila, ale nemyslím si, že dnešní děti jsou jiné, než byly dříve. Kdo z nás starších by dal ve školním věku přednost řešení matematických hříček před sportem nebo jiným koníčkem? Jeden pro mě zásadní rozdíl přecijen sleduji každý den ve své práci, totiž že vnější motivace jako motor na děti vůbec nefunguje. Kdo na druhém stupni není (vnitřně) motivovaný k učení, s tím žádná vnější motivace (hrozby, tresty, odměny, smlouvy…) nepohne. A přeci všichni z nás jsme byli k učení v předškolním věku (vnitřně) motivovaní. Nebo je tu někdo, kdo se naučil chodit nebo mluvit, protože za to očekával odměnu?
19. února, 2018 v 17.56

5
Martina píše:

Nevím jakým způsobem se pracuje s dětmi ve zmíněném šachovém kroužku,tedy zda je komentář jenom „nešťastně“ napsán. Osobně nejsem v žádném případě zastánce nadměrného odměňování, které skutečně škodí a devalvuje hodnoty, nicméně znala jsem případ jednoho šachového kroužku, kdy děti chodily hrát šachy (rodiče je na šachový kroužek odkládali) ,na turnaje se nejezdilo (ale alespoň se dělaly turnaje mezi dětmi mezi sebou),protože rodiče prostě neměli zájem a v konečném důsledku to skončilo tak, že kroužek po několika letech přestal fungovat. A nikdo z dětí, když kroužek přestal fungovat, v podstatě nelitoval, možná tak rodiče, že už neměli kam děti odkládat.. ten kroužek byl takový, že žádné odměny ani včetně bonbónů nebyly a tohle je výsledek.Tedy ani ideál bez odměň na povzbuzení vnitřní motivace nefunguje. Šachy jsou o tréninku a o dřině a pokud děti doma netrénují a rodiče je v tom nepodporují, tak se nezlepšují a pak to může končit i tak, že vědí, že na turnaji moc neuhrají, ale alespoň si něco odvezou..a zrovna ty neúspěšné dlouhodobě právě mívají takové komentáře, že někam nejedou, protože tam to není to pravé, ovšem nikdy jsem to neslyšela od těch, co hrají o přední místa a chtějí se zlepšovat, trénují a celkově rosto nahorou… Ale já naopak turnaj vidím, že když se podaří tam přivést více dětí,možná i nějakou stimulací, děti si turnaj užijí, rodiče vidí, jak jsou děti spokojené, tak můžete ty rodiče více přesvědčovat, aby také pomohli s dohledem nad tréninkem. Kolik je v šachovém kroužků Navarů, co trénují sami od sebe?Trénink je povinnost navíc a ani dospělí kolikrát nemají tolik morálně volných vlastností, že se k činnosti donutí, i když je chvílema baví. V tomto ohledu se musí hledat zlatá střední cesta..
19. února, 2018 v 22.41

6
Martina píše:

A doba se skutečně změnila a mění se i děti. Dneska jsou výzkumy ohledně dětí,že se jim mění pod používání techniky mozek. Např. palec vyvíjí velmi silné nervové spojení s mozkem, jak neustále ťukají do mobilu, do tabletu, compu… Počítačové hry nemůžete srovnávat s fotbalem či nějakým koníčkem co bylo dříve. Počítačové hry vzbuzují vysokou formu závisloti.
Devalvace hodnoty dárků máte všude. Dneska dárek dostane dítě i při koupi vloček atd. To není jako dříve, že dárek bylo něco výjimečného. Já i moje kamarádky neustále vyhazujeme hromadu nějakých dárků co někde dostaly děti, které to ihned odhodí.. Psychologické výzkumy jsou samozřejmě velmi zajímavé a pomáhají nám pochopit dynamiku osobnosti a její vývoj, ale jak se říká, košatý je strom života…. V praxi vždy můžu konstatovat, že i ty nejpodrobnější např.psychologické dotazníky u těch složitějších a zajímavějších osobností mnohkrát selžou a vykreslí osobnost zcela jinak. Kolikrát na škodu té osobnosti..psychologické výzkumy se nemůžou vždy vzíti příliš vážně, i když můžou ukazovat určitý trend…jenže za určitých podmínek a v lehce jiných podmínkách (třeba jenom změnou vůdčí osobnosti) může trend fungovat zcela opačně. Psychologický výzkum není matematika, kde platí 1+1 = 2 .Psychologický výzkum vždy musíte zasadit do určitého kontextu a nedá se u něho v podstatě paušalizovat. Může něco být na škodu, ale z jiného úhlu to může naopak být prospěšné.. To je psychologie, kterou ale musíte pro lepší pochopení osobnosti skloubit i ze sociologií, sociobiologií, biologií, genetikou a dalšími obory a stejně se nedopátráte jednoznačného výroku. Ovšem důležitější než hodnotné a méně hodnotné ceny (pokud se v určitém šachovém kroužku skutečně nejedná o velmi časté a nadměrné odměňování) bych viděla jako přínosnější diskuzi o popularizaci šachů. Např. vytvoření koncepce pro mateřské školky. Aby více dětí mělo možnost se seznámit se šachy. Česká republika je kritizována, že příliš dobře nepracuje s malými talenty a v tomto ohledu zaostává. Tady bych viděla ty hlavní priority jako takové…když se podívám na Beskydy a kolik dětí z mateřských školem se účastní šachových kroužků,ono to jde…přijďte s tímto a s radostí to zpropaguju..
20. února, 2018 v 4.33

7
Patrik P. píše:

Já si myslím, že se všichni v základních věcech celkem shodneme. Rozdíl je jen v tom, že já se na tento konkrétní případ dívám v konkrétních souvislostech, týkajících se našeho oddílu.
20. února, 2018 v 8.06

8
Jarda P. píše:

Je mi jasné, jak to Patrik myslí, trochu o tom vím. U někoho se pravděpodobně zase stane neoblíbeným, ale on prostě cítí potřebu se ohradit proti něčemu, s čím nesouhlasí. A to je asi dobře.
20. února, 2018 v 8.32

9
Vláďa píše:

Mám k výše uvedenému pár připomínek. Jako přímý účastník, na rozdíl od Patrika, který dle jeho příspěvku posuzuje věc ovlivněn názory, které má z doslechu, bych rád uvedl pár faktů, které vyvrací některé mylné informace.
Co se týče, tvrzení, že prý jeden z účastníků se chodí najíst na trénink, protože je to zdarma, je naprosto ojedinělý. Většina dětí si svačinu ráda dopřává ne proto, že je to zadarmo, ale protože kvůli špatnému autobusovému spojení nestíhají oběd. Že to není levná záležitost, jistě nikdo nepochybuje a nebýt paní Filipové, která se o toto velmi pečlivě stará a dokonce to částečně dotuje ze svého, tak by účast dětí na tréninku značně poklesla, protože by děti daly přednost, hádejte čemu.
Další zmínka v článku o reklamacích nemožných tahů v turnajích byla napsaná dost nešťastně a vyzněla tak, že budeme děti učit, aby hlídaly nemožné tahy soupeřů a tyto hned reklamovaly a tímto způsobem vyhrávaly partie. Při tréninku jsem na vlastní uši zaznamenal příspěvek paní Filipové o nemožných tazích platný od 1. 1. 2018, kde se zmínila o tomto novém pravidle a děti upozornila, aby si na toto dávaly pozor a neprohrávaly zbytečně partie, jak se občas stávalo. Nezaznamenal jsem jedinou zmínku o tom, že by nabádala děti, aby toto aplikovaly vůči soupeřům!
A co se týče motivace ke hře ve formě cen na turnajích, u našich dětí jsem ani jednou nezaslechl, že by na turnaj jely hlavně(!) kvůli cenám. Zato jsem při předávání pohárů, medailí a diplomů a následném výběru ceny ze „švédského stolu“ mnohokrát vyslechl, jak se děti dohadovaly, která cena by se líbila mamince, tatínkovi, bráchovi, sestřičce apod. a daly přednost například skleněné konvici pro maminku před hračkami nebo stolní hře pro celou rodinu. A že dětem opravdu nejde hlavně o ceny, svědčí i to, že právě rekordní účast bývá na turnajích, kde cen bývá méně a nebývají zdaleka tak hodnotné.
A že tréninky neslouží rodičům jako „odkladiště“ dětí, svědčí i to, že rodiče přihlašují svá dítka už ve školce, kde jsem vedl kroužek v normální „pracovní době“ školky, tudíž to nebylo prodloužení pobytu ve školce.
Musím vyvrátit i další mýtus, že děti chodí do kroužku kvůli sladkostem, jak Patrik zevšeobecnil názor jednoho nejmenovaného účastníka. Děti skutečně po absolvování tréninku dostávaly dle vlastního výběru dvě či tři sladkosti (žvýkačku, lipo, bonbón apod.), ale po stížnosti několika rodičů, jsme s tím přestali před dvěma měsíci a kupodivu účast dětí na trénincích nijak nepoklesla!
Kdysi dávno jsem absolvoval seminář u renomovaného trenéra p. Gonsiora, dodnes si pamatuji jeho otázku „Co je nejdůležitější naučit mladého šachistu?“ a jeho odpověď: „Není to ani zahájení, ani střední hra, ani koncovky, ale láska k šachu!“. A když pozoruji všechny lidi, kteří se točí kolem dětí z našeho oddílu, všichni bez rozdílu se jim věnují s péčí a úsměvem a vytvářejí v nich pocit, že šachy jsou to nejhezčí, čemu se mohou ve svém volném čase věnovat, tak si nemyslím, že je v našem oddílu v tomto směru něco špatně.
Mrzí mě Patriku, že na základě několika poznámek z doslechu, jsi sepsal veřejně komentář, který tak dehonestuje práci lidí, která přináší významné výsledky na poli výchovy dětí a v neposlední řadě i na poli šachovém. Myslím, že tvé kritické připomínky, ať už jsou oprávněné nebo ne, bys měl sdělit lidem, kterých se to týká a teprve pokud by nepadly na úrodnou půdu a byly oprávněné, tak bys je měl sdělit veřejně.
Patriku, nikdy není pozdě, cokoliv řešit. Přijď do Pravonína, uvítáme, když se zapojíš do práce s mládeží a rádi se poučíme z tvých zkušeností. Taky bys na vlastní oči viděl, s jakou radostí děti na tréninky přichází a při odchodu se těší na příští.
20. února, 2018 v 9.32

10
Patrik P. píše:

Že bude můj komentář brán jako dehonestace práce jiných lidí, jsem samozřejmě očekával. Nic nového pod sluncem. Je to stále dokola. Někteří lidé zkrátka berou jakýkoliv jiný pohled jako osobní útok a znevažování jejich práce. Nemluvím ani o někdejším patetickém článku na pravonínském webu, ve kterém byli uráženi i někteří rodiče, protože neskákali tak, jak se od nich čekalo. Komu by se pak chtělo jezdit někomu něco vysvětlovat… Řada lidí už pod ono zlaté pozlátko vidí, ale rezignovala, čemuž se vůbec nedivím. A skutečně netuším, proč bych i já nemohl prezentovat své názory veřejně, když to vždy dělala i druhá strana.
20. února, 2018 v 11.12

11
Martina píše:

No. Nejdříve začnu tím, že jazyk je velmi nedokonalý nástroj na dorozumívání. Co se týče veřejných komentářů. Kdysi bylo zvykem kritiku dělat za zavřenými dveřmi mezi čtyřmi očima a opravdu větší část starší generace veřejné komentáře bere jako dehonestaci, ale i někteří mladí to rovněž neuznávají.Navíc veřejně kritizovat lidi co to dělají ve volném čase, dobrovolně,no..Co se týče zda práce v daném kroužku je dobře či špatně nastavená. V tomto ohledu by rezultát mohl udělat jenom odborník. Tedy člověk nezaujatý, objetiktivní.. A ten by hlavně nejdříve udělala osobní pohovor s dětmi, aby zjistil, zda na šachy chodí kvůlí „sváče“ a „bonbonům“ nebo kvůli atmosféře a pod. A rozhovory by musely být bez subjektivních otázek, což u dětí je velmi, velmi těžké.., protože chtějí často tazateli vyhovět a udělat mu radost.. A taky by se pravdě jenom přiblížil. Patriku máte pozvánku přijet do „jámy lvové“, tak jí využijte a promluvte si opravdu mezi čtyřmi očima.. Co se týče vnitřní motivace, nerada to říkám, ale výzkum v oblasti genetiky čím dále více ukazuje, že je to spíše více věc vrozená..všichni prostě nechtějí být nejlepší..je otázka nakolik je výchova schopná to usměrnit a rozvinout.. Nicméně já priority co se týče šachů vidím jinde. Šachy napomáhají v mnoha směrech rozvoji dětí, i např. rozvoji kritickému myšlení, které tak strašlivě chybí..Teď je nejdůležitější se snažit popularizovat šachy, přivádět více dětí k šachům..proto bych hledala hlavně co nejvíce lidí, kteří se do šachového světa nějak zapojí, půtky si opravdu nechejte za zavřenými dveřmi..
20. února, 2018 v 16.54

12
Martina K. píše:

Musím se do téhle diskuze také připojit. Dnes jsem náhodou potkala výše zmíněného pana Vláďu s manželkou, kterých si moc vážím. Zaskočila mě otázka „Psala jste to vy, tu reakci?“ Občas se na web dívám, ráda si zajímavé články přečtu, málokdy reaguji, spíše krátce v komentáři podpořím naše děti v nějakém turnaji.S dětmi jsem teď více emočně prožívala jejich hraní na Zimní Olympiádě dětí a mládeže v Litomyšli, kdy jsem všechny dopolední partie sledovala na on-linech, mezitím sledovala reportáže ze šachové místnosti, dostávala od známých zprávy přímo z centra dění a dětem přes web na dálku moc fandila. A když v poslední šachový den naši malí Středočeši potvrdili svoje vítězství, rozbrečela jsem se tady štěstím a myslela si, že ani nebudu moci jít do práce na odpolední směnu… Teď jsem, ale nějak odbočila od tématu, ty komentáře pod Martina nejsou z mého pera, takže se začínám prezentovat pod Martina K.
Ještě něco málo k té materiální motivaci na turnajích. Šachy jsem hrála už jako malá holčička, zúčastňovala se okresních a krajských turnajů, odnášela jsem si z nich spousty drobných cen. A právě díky jedné pro mě tehdy ohromné „ceně“, kdy jsem si na svém prvním mezinárodním turnaji vyhrála svoji vysněnou panenku (myslím, že to byl rok 1984), která mě k hraní tak nabudila, že mě šachy provází do dnešních dní,jsem jim vděčná za to jaká jsem. Nebylo to jenom o cenách, ale také o poznávání nových míst a zajímavých lidí, setkávání s kamarády z celé republiky. Dodnes jsem s některými v kontaktu a je to krásný pocit, když se jako rodiče sejdeme společně s našimi dětmi na šachových turnajích či jiných akcích a zavzpomínáme, jaké to tehdy bylo za nás….. Důležité je pro něco žít, být něčím nadšen a k tomu vést i naše děti a ne je nechat sedět u počítačů, mobilů a podobných nesmyslů, které jen ničí jejich charaktery…. Vážím si všech lidí, kteří s dětmi pracují, vedou kroužky a pořádají turnaje.
21. února, 2018 v 20.43

13
Jarda P. píše:

Tak i já, stejně jako Martina K., prožíval (a stále prožívám) euforii, radost i smutek při turnajích a jsem vděčný těm, kteří se podíleli nejen na šachovém vývoji mých dětí. I Patrik si samozřejmě váží práce těch, kteří ho prováděli od malička šachovým světem a sám se snaží předávat své zkušenosti dál mladší generaci, ať už na táborech v Růžené nebo při dalších akcích. Patrik je ale také člověk, který se nebojí veřejně interpretovat to, o čem si jiní třeba jen šuškají. Bohužel, potom je pro mnohé trnem v oku a je považován za někoho, kdo si neváží práce druhých. To je samozřejmě blbost a já bych byl velmi nerad, kdyby si to někdo myslel. Je také pravda, že rozebírat tuto situaci na webu asi není to nejšťastnější. Lidé vně oddílu se totiž absolutně nemohou správně orientovat v tomto problému a udělat si objektivní pohled na věc.
Tak spíš něco na odlehčení : https://www.youtube.com/watch?v=k2gM1zk6lD8
22. února, 2018 v 7.00

Odpovědět

Jméno

Mail (nebude zveřejněn)

Web

Δ

 

 

 

 

more...