Emil Macků

Název lehce odkazuje na Julia Fučíka, který sice rozhodně nekomentoval šachový zápas, ale čekal na popravu v pankrácké věznici. Oproti tomu já jsem se účastnil něčeho podobného v nemocnici, ovšem na rozdíl od Fučíka jsem to přežil.Dojmy ze zápasu u mě trochu vybledly ve srovnání se špitálními zážitky. Přikládám ukázku konverzace s jinak velice milou blonďatou sestřičkou poté, co jsem měl ruku rozpíchanou jak feťák od několika neúspěšných pokusů o narkózu:

„Tak už spíte?“

„Ne.“

„Pořád ne?! — —— chlape, vy jste samej chlup a žádná žíla, já se tam furt nemůžu trefit, tak kdyby už řezali a ještě jste nespal, tak si houkněte. Já už na to —-. Práce ———!“

A teď už k zápasu. V den devadesátého třetího výročí VŘSR jsme zasedli k prvnímu domácímu zápasu ve 2. lize proti Neratovicím. Na ELO byli mírnými favority hosté, jelikož nám opět chyběly opory na předních deskách, a odpovídaly tomu i první hodiny zápasu. Nestihl jsem pravidelně obcházet šachovnice, jelikož jsem sám měl plné ruce práce, čili komentář bude méně podrobný. V první řadě chci pochválit všech 16 hráčů, kteří bojovali jako lvi – 1. partie skončila až po více než 200 minutách a většina se jich přelila i přes časovou kontrolu.

Když jsem asi po dvou či třech hodinách odokalisticky hodnotil dění, vypadalo to následovně: Honza Šťastný měl mírnou výhodu, u Pavla Vojty zatím nepřehledné, David Zvára s Robinem Hrdinou už tahali za mírně kratší konec, Honza Stoklasa stál přinejmenším podivně, Ondra Matějovský a Vláďa Horák pod tlakem mířili do mizerné koncovky a moje partie odkazovala na jiné aktuální výročí – a to na bitvu na Bílé hoře (8. listopadu 1620), akorát, že proti vojskům Friedricha Falckého jsem stál asi ještě o něco hůře. V tu chvíli by si nezávislý bookmaker na Vlašim nevsadil ani zlámanou grešli a vypadalo to na podobný průser jako v roce 1917 (byť samozřejmě nikoliv s tak dalekosáhlými důsledky ).

Neratovická armáda masakruje Emilovy figurky

Pak se však začaly díti podivné věci: Stokličův soupeř se jednostranně zaměřil na napadání pochybných slabin, zanedbal obranu a nakonec byl postupem centrálního pěšce v koordinaci s poctivou černou prací bílých těžkých figur drtivě smeten ze šachovnice. Honza Šťastný v pohodě eliminoval hrozby černého a rovněž protlačil pióna až do královské rezidence protivníka. Přes nepozornou celní kontrolu pronesl tento pěšec nikoli maršálskou hůl, ale rovnou motorovou pilu a vedli jsme o dva body. Robinova koncovka nakonec přes zdánlivou plichtóznost nepostrádala jedu, nicméně náš borec ji v pohodě udržel podobně jako David a bylo to 3:1.

Pozoruhodně se vyvíjela moje partie, zajímavostí bylo, že proti sobě zasedli dva Netušilové – bílý s velkým N a černý (já) zase vůbec netušil, co s pozicí dělat – jednak jsem byl pod drtivým útokem soupeře, druhak v materiální nevýhodě a třeťak jsem bojoval s prachmizerným časem, nešlo tedy útočit, měnit ani komplikovat. Zkoušel jsem tedy zalézt do pasivity a až v poslední chvíli jsem si všiml skrytého jednotažce! Dost dlouho jsem váhal, je-li lepší si ho nechat dát, nebo rovnou vzdát, ale nakonec jsem ještě v časové tísni zkusil chvíli postrkovat figurky dle osvědčeného časovkářského receptu, který mě učil jmenovec soupeře (Jakub Netušil – původem z Havlíčkova Brodu, čili třetí Netušil, který zasáhl do partie, byť in absentia). Toto know-how, s kterým už jsem porazil hodně silných hráčů, tady prozradím: „krátký tahy, nejlépe jen o políčko a hodně blízko u hodin.“ Po časové kontrole vznikla koncovka stále s materiální nevýhodou, matematicky vyjádřeno: V+J+několik p vs. V+J+(několik -2) p. Přesto jsem získal nad soupeřem, silně zaskočeným mojí novou strategií, silnou iniciativu a chvíli se mi dokonce zdálo, že můžu uvažovat o výhodě – potřeboval bych někde bleskově a nenápadně uzobnout 3-4 pěšce a dalo by se hrát na výhru. Zakopané bílé figury se však včas dostaly k protihře, načež mi nezbylo než vynutit opakování tahů.

Skóre 3,5:1,5, Maťa a Vláďa působí řachle, naopak Pavel má slušnou výhodu. Přes heroický odpor našich bijců získávají hosté nakonec oba body a rozhoduje 2. deska. Pavel sice tlačí, až mu oči lezou z důlku, ale vynalézavou obranu se mu nedaří prolomit, musí navíc čeliti zákeřným matovým hrozbám. Nakonec získává figuru za postouplého pěšce, ale k výhře už v těžké koncovce partii nedotáhl – přesto mu patří moje uznání za největšího bojovníka zápasu. Měl bych samozřejmě ještě pochválit sebe, ale popravdě nevím za co.

Skóre tedy 4:4 – po dramatickém průběhu smírný a zřejmě spravedlivý výsledek, byť výhra byla podle mého názoru na dosah ještě pár desítek sekund před koncem zápasu. Popravdě musím říci, že takto dramatický průběh už jsem dlouho neviděl – možná by stálo za to pozvat na podobný zápas naše prvoligové kopáče, jelikož takové nasazení a agresivita se ani v naší nejvyšší fotbalové soutěži jen tak nevyskytuje. 

Tabulka po 2. kole:

Zpravodaj s výsledky 2. kola 2. ligy

Podrobná statistika Vlašimi

Zápas pohledem hostů

Partie k přehrání