Jsem si zcela jist, že všichni znáte Davida Navaru. Tuto sobotu, tedy 18. června, jsme měli tu možnost ho poznat ještě lépe. Náš oddíl má s Davidem velmi dobré vztahy, o čemž svědčí například nezapomenutelný simultánní zápas s Davidem v zívání. Nicméně tuto sobotu se nám podařilo přemluvit Davida do krátkého bleskového turnaje spojeného s procházkou po Ladově kraji. Řádky, které jsou sepsané níže, popisují právě pozadí i popředí této události.

Na cestě

Sraz byl určen v Senohrabech na půl desátou. Zatímco Maťa s Nelou a Tomášem dojížděli z Vlašimi, zbytek výpravy, tedy já, mamka, David Zvolenský a potom tedy i David Navara, měl přijet vlakem z Prahy. Davidové nastupovali na Hlavním nádraží. Jelikož se nikdy pořádně neviděli v osobě, bylo jejich setkání poměrně náročné, ale zvládli to. Co ale nezvládli, bylo určení vozu vlaku, do kterého nastoupili. Jelikož my Voříšci jsme do vlaku přistupovali až v Horních Měcholupech, chtěli jsme se ve vlaku nějak rozumně najít. Teprve když vlak dojel do naší zastávky, jsme se dozvěděli, že původní zpráva, že Davidové sedí v prvním vagonu, je mylná, a že ve skutečnosti sedí ve vagonu posledním. Ranní rozcvička v podobě běhu po nástupišti ale nebyla od věci. Vlak jsme stihli naštěstí s přehledem a Davidy jsme našli bez větších obtíží. Cesta utíkala rychle, a proto v Senohrabech jsme byli co by dup. Vyzdvihnul bych možná jeden moment, kdy ještě předtím, než jsme já s mamkou přistoupili, k Davidům přistoupil jistý člověk, který poznal Davida Navaru a chtěl se s ním vyfotit. Druhý David se zeptal, jestli se náhodou nechce vyfotit i s ním, ale tato nabídka fanouška Davida zrovna netankovala.

Na zastávce v Senohrabech jsme se potkali s Tomášem, Maťou a Nelou. Všeobecně dobrá nálada nebránila rychlému startu a během pár minut jsme již šlapali směrem k první destinaci – tedy k Hlásce. Cestu jsme si krátili diskuzí o daňových únicích a nového velmi pravděpodobného přijetí Davida Z. do Svobodné Evropy. Nicméně ještě ho čeká tzv. security check, tak doufejme, že se neukáže, že je terorista. Praktický ale např. jistě bude, protože si na výlet vzal deštník, který posléze i rozevřel, aby nám demonstroval jeho využití coby slunečníku.

Příprava tabulky a losování

Na Hlásce jsme nahoře u zříceniny rozložili šachová plátna a odehráli dvě kola našeho pětikolového turnaje (hrálo šest lidí, každý s každým dvakrát). Turisti se na nás chodili se zájmem koukat, jelikož díky dvěma fotografům, Karlu Tománkovi a Tomáši Gergelitsovi, naše akce vypadala opravdu profesionálně. V jeden moment se na nás přišla podívat menší skupinka lidí s jistým pánem v čele, který hledíc na naše partie zvolal, že kdysi také hrával šachy. David N. mu s úsměvem na tváři odpověděl, že s nimi má také nějaké zkušenosti. Jakmile jsme pána seznámili s faktem, že David je česká jednička v šachách, začal tleskat.

Jedna výhra ze 3 partií, ale i to se s českou jedničkou počítá.

Po vyčerpávajících dvou partiích jsme zamířili dolů k řece, kde mnozí dlouho neváhali a skočili do vody se trochu zchladit. Já jsem si na břehu brnkal v jejich nepřítomnosti na ukulele. Následovalo krátké občerstvení a naše cesta mohla znovu pokračovat.

Cílem naší výpravy byl hotel Kormorán na druhé straně řeky, kde se měl turnaj dohrát. V rámci procházky jsme si tam došli pěkně pěšky přes Hvězdonice. Hvězdonická lávka se pod námi začala hýbat, když jsme po ní přecházeli. Bylo to docela strašidelné, ale most se tvářil, že je to naprosto normální a nezačal se propadat do řeky. Naše cesta pokračovala přes pozůstatky středověkého městečka Odranec. Bylo tam vedro jako v pralese. Naštěstí Zlenice již nebyly daleko a během půl hodinky jsme byli na místě.

Houpací most

V hotelu Kormorán byly davy lidí. Teplé sobotní odpoledne si zřejmě chtěl užít každý. Z cesty nám pořádně vyhládlo, a proto ještě před pokračováním turnaje musel nevyhnutelně přijít oběd. Úsměvné bylo, že na jídlo čekali nejdéle David Z. s Tomášem, kteří si objednali klasický smažák. David N., který byl obsloužen první, využil svoji volnou chvilku k výpomoci ukrajinské servírce, která byla z rozdávání jídel značně zmatená. Vždy přinesla na terasu nandané jídlo na talíři a hledala, kdo má to konkrétní číslo. Hlavní problém byl, že neuměla česky a čísla přes 40 znějí ukrajinsky dost jinak než česky. Poté, co všichni dojedli, jsme znovu postavili šachovnice a vypukl souboj nanovo.

Během toho, co jsme hráli, jsme samozřejmě znovu vzbudili zájem v mnoha lidských duších kolem nás. Nejroztomilejší byly tři malé holčičky, které se na šachovnice dívaly obzvlášť zapáleně, a i se nebály zeptat, k čemu je ta krabička. Tomáš pohotově vysvětlil, že to jsou šachové hodiny, a i k čemu slouží. Po třech kolech si opravdu každý zahrál s každým a mohlo se přejít na rychlé vyhlášení výsledků. První v turnaji skončil s velkým překvapením David Navara, druhý Tomáš Vojta a třetí místo jsem obsadil já.

Tady Kubovo vyprávění končí, protože ze Zlenic jel domů vlakem a naše výprava pokračovala pěšky směr Čerčany. Na začátku Čerčan jsme ještě dali zastavení v šachové hospůdce Na Benďáku. Tam za námi opět přišli Karel a Tomáš G., naši věrní fanoušci. Karel nám předal nádherné velké fotografie, které před časem pořídil z dronu. Je na nich Hláska a okolí Sázavy.

Pohoda Na Benďáku

Po doplnění tekutin a zchlazení vedra se David N. pokusil s Tomášem zrekonstruovat jejich vzájemné partie z turnaje. Na závěr si zahráli, neboť David chtěl mít s Tomášem kladnou bilanci. V turnaji to bylo na body 1:1. Jeho přání se mu posléze splnilo. Pak si znova zahrál s Davidem Z. Před 18. hodinou se se všemi rozloučil a šel na vlak. Odešla jsem s ním. Ostatní se ještě chvíli zdrželi.   

Byl to příjemný výlet. Moc děkuju Davidu Navarovi, že s námi výlet absolvoval a blicku zahrál.

(autoři článku: Kuba a Blanka Voříškovi, fotky Karel Tománek)