Už je to vlastně docela dávno, co se hrál Přebor středních škol v Praze. Přesněji řečeno je to více než dva týdny. Tento krátký článek pojednává právě o tomto turnaji a o tom, jak jsme ho s naším školním týmem složeným na poslední chvíli docela náhodou vyhráli.

Všechno začalo poměrně podivným emailem od jednoho profesora ze školy, který učí matematiku na vyšším gymnáziu.

—-

Zdravím Vás,

učím matematiku v QC a byl jsem tamními studentkami tázán, zda naše gymnázium nevyšle družstvo na tuto soutěž:

http://prazskysach.cz/prebor-prahy-druzstev-skol/

Kolegové mi nakonec doporučili spojit se s Vámi. Táži se tedy:

Měl byste zájem se účastnit?

Máte tipy na potenciální další účastníky z Gymvodu?

Spěchá to tak středně, deadline na přihlášení je v pondělí večer.

Děkuji a zdravím,

Profesor X

—-

Nejvíce mě pobavila ona závěrečná věta „Spěchá to tak středně, deadline je v pondělí“, jelikož v době, kdy jsem ho četl, byl pozdní páteční večer.

Naše škola se Přeboru už strašně dlouho nezúčastnila, jelikož jsem myslel, že nám jaksi došli šachisti. Dříve jsme hrávali tyto Přebory se staršími Bohemáky, kteří na Voděradské byli už v předmaturitních nebo maturitních ročnících.

Nicméně, jak jsem četl ten email, tak jsem si řekl, proč to tedy nezkusit. Přeci jen jsem už druhým týdnem byl doma kvůli zánětu dutin a chtěl jsem nějaké dobrodružství. Obratem jsem se učitele zeptal na jméno studentky, která mu o Přeboru řekla, a poté jsem jí napsal na messengeru. Dostalo se mi poměrně rychlé odpovědi. Napsala, že hraje šachy prvním rokem a že ji o Přeboru řekl její trenér – pan Buk (Buštěhrad). Podotkla, že ještě nemá ELO, jelikož zatím neodehrála dostatečný počet vážných partií.

Vůbec zjištění, že na gymnáziu je nějaký druhý šachista, mě povzbudilo v hledání dalších šachistů. Slečně jsem odepsal, že pokud najdeme další dva šachisty, tak se soutěže určitě můžeme zúčastnit. A tak jsem se vydal na svůj vůbec první internetový lov. Naštěstí to nebylo tak těžké, jak jsem zprvu očekával. Matně jsem si vzpomněl, že jsem na začátku školního roku viděl hrát šachy někoho v knihovně. Tehdy jsem od knihovnice zjistil, že se jedná o studenty QA (prvák na střední), což mi naprosto hrálo do karet, jelikož by je v tom případě Anička mohla znát (paralelní třída – všichni jsou ve stejném ročníku). Zeptal jsem se jí a poté, co obepsala pár lidí, jsme našli náš zdařilý úlovek v podobě Tobiáše Svačiny – poměrně nadějného mladého šachistu, který hraje na předních deskách v 1. lize mládeže dorostu za Oazu.

A tak jsme už byli tři. Byl jsem naprosto ohromen svou dřívější zaslepeností a neochotou, a částečně také leností, hledat na gymnáziu další šachisty, kteří by si se mnou Přebor zahráli. Očividně jich u nás totiž je jako blech! Tobiášovi jsem napsal a souhlasil s účastí na Přeboru, přeci jen se jedná o den volna ze školy. Také jsem se ho hned zeptal, jestli nezná náhodou nějaké další šachisty na gymplu, a štěstí se na mě znova usmálo. Napsal, že zná jednoho mladého borce ze sekundy (7. třída), a dal mi jeho jméno – Zdeněk Davídek. Přes chess.cz jsem zjistil, že na jeho věk je neuvěřitelně dobrý (11-12 let – ELO 1750), nicméně problém jsem měl s tím ho nějak kontaktovat. Poté, co jsem napsal asi osmi Zdeňkům Davídkům na messengeru, a žádný se mi nejal odpovědět, musel jsem se smířit s tím, že chlapec asi nemá messenger. Záchranu jsem ale našel znovu na chess.cz, kde jsem o něm také zjistil, že hraje za Bohemku. Napsal jsem proto Kubovi Petrovi, jestli ho náhodou nezná. Ukázalo se, že ho nejenom zná, ale že ho také trénuje. Dal mi na něj telefonní číslo, přes které jsem mu napsal a zeptal se, zda by nechtěl vykosit nějaké amatéry na přeboru středních škol. Souhlasil. Také si stáhl messenger.

A tak se tedy úplnou náhodou sešli čtyři šachisti, kteří si chtěli zkrátit delší jarní dny jednodenním porovnáním šachově-fyzických sil s týmy jiných škol.

Někdy v tento moment se na mě ale štěstí obrátilo zády. Vyskytly se dva problémy.

1. Najít pedagogický doprovod z řad profesorů a následně akci prosadit u ředitelky, která momentálně se studentstvem nemá zrovna dobré vztahy díky petici proti ní, kterou podepsalo více než polovina studentů na škole.
2. V pondělí mě jaksi začal šíleně bolet bok a poté, co jsme odjeli do nemocnice, mi diagnostikovali plicní embolii. Jedná se o krevní sraženinu uvnitř plicní cévy. Naštěstí moje sraženina byla malá, takže riziko ohrožení života bylo velmi nízké.

A tak jsem vlastně ještě jeden další týden strávil v nemocnici, po většinou na pokoji s intenzivní péčí (JIP). Nebyla to sranda a promiňte, když o tom nechci moc hovořit. Trochu na veselejší notu, jelikož toto je takový zásadní bod mého příběhu, tak jsem dlouho přemýšlel, jak tento článek napíšu, a jelikož jsem trochu šílenec, tak jsem napsal dva takové hodně divné začátky, které jsem ale následně smazal a začal od znova. Zde Vám je přilepím.

„A jak tak ležel v popůlnočních hodinách na nemocničním lůžku, pomyslil na svůj život, který jako na vlnách podivna odplouval do přístavů na druhé straně za zrcadlem, na onen svět.“

„Nemocnice jsou zábavným místem. Svým vlastním způsobem. Podobně jako hřbitov. Všude je takové krásné ticho, a proto můžete při čekání v poklidu rozjímat nad záhadami tohoto vesmíru.“

No, takže po týdnu jsem byl doma z nemocnice a po třech týdnech jsem se konečně vrátil do školy. Věřte mi, žádná sranda to nebyla. Sotva jsem se ve škole nějak ohřál, tak nadešel den Přeboru škol. Jako pedagogický doprovod se nakonec přes moje emailové naléhaní na několik profesorů z naší školy uvolil profesor X, který mi napsal onen email na začátku.

Turnaj se konal v hotelu EA Populus pod záštitou Pražského šachového svazu a organizátorem Přemyslem Hrbkem. Společný sraz byl docela zajímavý, protože jsem své spoluhráče vlastně nikdy neviděl, jelikož nebyla možnost se nějak sejít před turnajem. Alespoň jsme si ale napsali, jak přibližně vypadáme. Nakonec jsme to zvládli s hvězdičkou. Jediný, kdo měl zpoždění byl Profesor X, který uvízl v dopravní zácpě – naštěstí to do konce prezentace ale stihl.

Možná pár slov o Profesoru X. Jedná se o mladého člověka, který vystudoval Matfyz, a upřímně řečeno je to na něm docela vidět. Strašně chytrý člověk, ale má trochu problémy se sociální interakcí. Veškerou komunikaci s organizátory jsem proto dělal já, ale to mi nijak extra nevadilo. Hlavně, že si konečně po těch letech můžeme jako gympl zahrát, jsem si říkal.

Přibližně kolem deváté se začalo. Nebudu tady asi podrobně popisovat průběh turnaje, jenom vyzdvihnu nějaké momenty. Jelikož jsme byli tým sestavený ze čtyř šachistů, tak jsme, jak jsem později zjistil, měli velkou výhodu. Většina týmů totiž měla tak max. dva nebo tři šachisty a většinou tam byl tak jeden nebo dva nešachisti. Díky tomu jsme byli druzí nasazení, což stále bylo z mého pohledu hodně absurdní, když jsme měli tak mladý tým. Turnaj se jmenuje přebor STŘEDNÍCH škol a za nás jsem tam byl já ze třeťáku, dva z prváku a jeden ze 7. třídy! Myslel jsem, že tam všichni budou tak ze třeťáků a čtvrťáků, ale většina týmů byla překvapivě podobně mladých jako my.

První kolo – nějaké IT Gymnázium – totálně jsme je smázli 4:0.

Druhé kolo – taky nějací nýmandi – dostali nakládačku.

Třetí kolo už bylo zajímavější, jelikož jsme se utkali s prvními nasazenými – Mensou A. Na první jsem si zahrál s Péťou Machem, kterému jsem tedy v zahájení naletěl na úplnou blbost a okamžitě jsem stál špatně. Pak mi ale z ničeho nic nabídl remízu, kterou jsem s úlevou přijal. Zápas jsme pak vyhráli 2 ½ : 1 ½, takže Machova remíza nám to docela vyhrála.

Čtvrté kolo jsme zase měli docela těžkého soupeře, se kterým jsme potom především bojovali o první místo. Gymnázium Christiana Dopplera. To byl jeden z mála týmů, kteří měli také na všech deskách šachisty. Nakonec jsme s nimi hráli 2:2.

Páté a šesté kolo jsme také vyhráli. Já jsem sice měl na první desce docela silné soupeře – Ondru Skýpalu a Štěpána Hrbka, ale zbytek týmu byl většinou už o hodně slabší – zpravidla nešachisti.

Poslední kolo bylo velmi napínavé. Spolu s Gymnáziem Christiana Dopplera jsme měli stejně bodů a museli jsme udělat co nejlepší výsledek, jestli jsme chtěli vyhrát (počítali se získané body, ne vyhrané zápasy). Proti týmu Kuby Oceláka jsme vyhráli 3:1, což nám naštěstí stačilo, jelikož GCHD utržilo myslím dvě prohry. Z poslední partie s Kubou Ocelákem mám díky pozornému oku svého strejdy Jardy Voříška, který se na nás přišel podívat, zaznamenaný alespoň konec partie.

Jakub Voříšek – Jakub Ocelák, pozice v koncovce, ČNT

Koncovka, do které jsme se po výměně všech těžkých figur dostali, podle počítače není nijak zvlášť lepší za bílé. Nicméně černý musí hrát přesně. V koncovce jde vždy o vytvoření volného pěšce, a proto jsem se jal ho vytvořit. 1…Sf2 2. h5 Je8 3. Ja4! Sb6 4. b4 axb4 5. Sxb4 Kf7

Bílý úspěšně vytvořil volného pěšce, který je velmi nebezpečný, jelikož černý král nejenom, že je od něj strašně daleko, ale také má v cestě barikádu v podobě dvojpěšce na c-sloupci. Realizace této výhodu bude ale ještě těžká. Po pár tazích jsme se dostali do této pozice.

Bílý úspěšně posunul pěšce dopředu, nicméně černý král stíhá pěšce k poli proměny. Bílý má již značnou výhodu, jelikož zatímco černý král bude na dámském křídle, bílý král se může pokusit dostat nějakým způsobem na pěšce na g6 nebo na královském křídle vytvořit druhého volného pěšce. Černý to bílému ale značně usnadnil. 13…Sh2? 14. f4! 14…Jd6?? 15. Sxd6 cxd6 14. Kf2 chytá střelce. Partie skončila po pár tazích. 14…g5 15. Kg2 Sxf4 16. Jxf4 gxf4 17. g5. 1-0

No, a tak jsme nakonec vyhráli. Učiněný zázrak. 9. – 10. 6. bude celorepublikové kolo, tak nám držte palce!

Výsledky na chess-results

A nějaké fotky nakonec.

(autor článku: Kuba Voříšek)