TJ Spartak Vlasim
20
Úno

O pepři, vysavači a dalších lumpárnách

Jakmile utichají boje za šachovnicí, rozžehnou se boje zase jinde. Jsou to boje o dobytí krkonošských vrcholů, boje o vítězství v bowlingu nebo boje mezi dvěma pokoji v prvním patře penzionu Protěž. (…) Od prvního dne se boje poněkud dramatizovaly, raději o tom nebudu moc psát, ale mohu s klidem říci, že jsme nikdy nepřekročili práh, za kterým by se mohlo stát něco nebezpečného.

Uvedený odstavec pochází z článku, který jsem napsal v roce 2011 o turnaji v Janských Lázních. Tento turnaj patří mezi akce, na které nejraději vzpomínám a na které mám nejsilnější vzpomínky. Už v odkazovaném článku jsem naznačil, co se dělo během bitev mezi dvěma pokoji v prvním patře Bukového háje, avšak tehdy se mi ještě o detaily příliš dělit nechtělo. Od té doby uplynulo už téměř šest let, a tak jsem se rozhodl odhalit zbytek, aby byl obraz tehdejších šesti dnů v Krkonoších konečně kompletní. A odhalím i další zajímavosti.

 
Bukový ráj

Temné pokušení

Když jsem začal dospívat, mnoho lidí v mém věku si oblíbilo používání deodorantů. Jedni je používali, jelikož chtěli hezky vonět, druzí si je kupovali, protože je viděli u někoho jiného. Byly mnohem levnější než parfémy, a tudíž jsme si je mohli dovolit. Hodně frčely deodoranty od Axe, na které dodnes běží v televizi lákavé reklamy. Vzpomínám si například na čokoládový deodorant, s podtitulem „darktemptation“, tedy „temné pokušení“. Nikdo z nás díky nim pravděpodobně přitažlivější nebyl, ale připadali jsme si celkem cool.

Ráno po příjezdu do Jánek bylo ovzduší Bukového háje zcela prosyceno vůní deodorantu. Ve sklepě nebyl pach tolik znatelný, avšak jak člověk stoupal ke zdroji do prvního patra, koncentrace rostla, až se téměř nedalo dýchat. Holky (Nela, Kačka a Péťa) mi objasnily, že se večer do jejich pokoje dobývali Honza Macháň s Danem Kožúškem, kteří se vybavili zbraněmi v podobě deodorantů a jakési lepivé tekuté směsi. Noční potyčku ukončil zhruba o půlnoci pan Innemann, který si stěžoval na hluk na chodbě. Rozhodli jsme se vyhlásit válečný stav!

Třetí světová

Ve válce pokojů proti sobě stanuly dva bloky. Když jsem si o ní po roce sepisoval poznámky, abych nikdy nezapomněl, co jsme v Jánkách vyváděli, učili jsme se ve škole o druhé světové válce. Učivo mě inspirovalo k vytvoření dodatečné terminologie. S odstupem času mi nepřipadá příliš vhodná, ale musím zůstat autentický. Na jedné straně stáli Spojenci, skládající se z Vlašimi (já, Kačka Krejčiříková, Nela Pýchová), Sedlčan (MíraVyterna, Honza Sadil) a Péti Tobiškové. Naše nepřátele představovala Osa Macháň-Kožúšek, jež si později přivolala pomoc, a rozrostla se tak v Osu Macháň-Kožúšek-Ptáček. Naše dávné protivníky označuji příjmením, protože jsme se tak tehdy vzájemně oslovovali.

 
Portréty odhodlaných bojovníků

Rozzlobená uklízečka

Ve středu (den po příjezdu) i ve čtvrtek došlo k několika potyčkám. Většinou šlo o boj s deodoranty, vodou a ručníky. Objevily se rovněž snahy o vyvinutí nových zbraní. Bitvy připomínaly zákopovou válku. Nikdo nebyl schopný prorazit obranu nepřítele a fronta se zasekla.

Nejblíž zhroucení se ony dny ocitla paní uklízečka, která se snažila vysát pokoje a chodbu. Kabel si zapojila do zásuvky v jednom z pokojů, ale Péťa s Kačkou ho neustále vytahovaly. Nešťastná paní uklízečka ze sebe sypala nadávky a nechápala, co se s jejím vysavačem děje. Jakmile se rozhodla dojít zkontrolovat zásuvku, holky kabel znovu zapojily. Pokud se někdy náhodou dostane k tomuto povídání, chtěl bych se jí za všechny omluvit. S vysavačem nic v nepořádku nebylo.


Kostky jsou vrženy! Modrá barva označuje základny Spojenců, červená barva základnu Osy. Žlutou barvou jsou vyobrazeny neutrální pokoje, přičemž jsou uvedena některá klíčová jména. Zelenou barvou je vymalován speciální pokoj s televizí. Pokoje ve skutečnosti nejsou modré, červené, žluté ani zelené. Barvy jsou pouze ilustrativní.

Postrach jménem Maťa

Se Sáďou a Mírou jsme byli ubytováni v jednom ze sklepních pokojů. Není na nich nic špatného, avšak hned vedlejší pokoj okupoval Maťa, nejpřísnější vedoucí široko daleko. Navíc s ním bydleli obávaný inženýr Vonderka a Pavel Sadil, jenž je údajně vzhledově podobný Normanu Batesovi. Největší obavy budil každopádně Maťa. Vydávat se po večerce na výlety a procházet přitom kolem Maťova pokoje, pokud byl přítomen, bylo příliš nebezpečné. Dalo se však vylézt oknem ven, obejít budovu ke vchodu v přízemí a poté zamířit do prvního patra. Naneštěstí Maťa většinou zůstával dlouho v hrací místnosti, a tak jsme netušili, kdy nás přijde zkontrolovat. V ideální situaci se nenacházeli ani naši protivníci, jejichž dozor, reprezentovaný Danovým tatínkem, bydlel přímo na jejich základně.

 
Nela, lezoucí ze sklepního okna v roce 2012

Jednou jsem v Jánkách bydlel na pokoji s Robinem Hrdinou a Filipem Zvárou. Bavili jsme se tím, že jsme volali náhodně vybraným lidem a tvrdili jim, že něco vyhráli. Už dávno byla večerka, když Filip poprosil Robina o nějaké číslo. Robin mu nadiktoval číslo na Maťu. Velmi nebezpečný šprým. Když se v mobilu ozval Maťův hlas, Filip úplně ztuhl. Být načapán Maťou po večerce byla jedna z nejstrašlivějších věcí, které se mohly stát.

 
Nebezpečí ve sklepě číhalo na každém kroku – Podblanická bestie, Maťa a Norman Bates.

Kaskadérský seskok

V souvislosti s vylézáním z okna bych chtěl připomenout příhodu z jiného ročníku. Nejmenovaný vlašimský šachista z legrace prohodil před jiným nejmenovaným šachistou, že pokud skočí z horního patra Bukového háje, koupí mu karton Coca-Col. Když jsem se přibližoval ke vstupním dveřím, ozvala se za mnou velká rána. Skočil. Není jasné, zda seskočil skutečně z horního patra, což by se mohlo rovnat sebevraždě, ovšem co jasné je, že Coca-Coly nedostal a vysloužil si navíc od autora sázky nelichotivé označení.

 
Smrtící Coca-cola si připsala další oběť.

Eliminační plán

V pátek nás Maťa přinutil vyběhnout Černou horu po pravoúhlé sjezdovce. Po tři roky se nám dařilo této krutosti vyhýbat díky Petrovi Havelkovi, jenž vždy volil lanovku. Tentokrát nás zradil a do Janských Lázní vůbec nepřijel, čímž byl náš osud zpečetěn. Výstup nakonec nebyl zdaleka tak hrozný, jak jsem očekával, a navíc jsme ho využili k vypracování ďábelského plánu, namířeného proti našim nepřátelům v Bukovém háji.

 
Pod nevinnými výrazy na tvářích a chatrnými tělesnými konstrukcemi se skrývají silné a krvelačné mozky.

Ideální realizace našeho plánu by byla následující. Jeden z protivníků dohrává večerní partii. Přicházím k němu a přesvědčuji ho, že jsem holkám ukradl klíče od pokoje, a tak jim ho můžeme dojít zamořit deodorantem (bod č. 1 – ukradené klíče). Vycházíme z budovy s hrací místností. Venku už je tma. Procházíme kolem jezírka, u něhož stojí zády k nám Nela, oděna v bílém prostěradle, a hází do vody kamínky, vydávající při dopadu znepokojivé žbluňknutí (bod č. 2 – jezírko). Na opačné straně strašidelné cesty stojí mezi stromy ukryta Kačka, lámající větvičky (bod č. 3 – větvičky). Jakmile se dostáváme k nejtemnějšímu místu v horní části cesty, uchopuje Míra, ukrytý pod velkým stromem, naši oběť za kotník. Poté jí ukáže svou hlavu, zahalenou v černé kukle(bod č. 4 – chycení za kotník). Protivník se vyděsí a začne utíkat směrem ke vchodu do Bukového háje. Předstírám strach a běžím s ním. Doběhneme ke dveřím pokoje holek v prvním patře. Odemykám ho a protivník vstupuje dovnitř. Rychle za ním zabouchávám dveře, zamykám je a mířím do sklepa, kde se skrývají ostatní (bod č. 5 – uvěznění nepřítele). Nepřítel je uvězněn v pokoji. Na stole je otevřený notebook a na jeho obrazovce svítí obličej Samary z hororu Kruh (bod č. 6 – Samara). Spojenci se mezitím připravují u dveří do pokoje se svými zbraněmi a nakonec vtrhávají dovnitř. Nepřítel je eliminován (bod č. 7 – eliminace nepřítele).

Náš plán měl bohužel nemalou trhlinu. Závisel na řadě okolností, které jsme nemohli ovlivnit. Klíčoví aktéři museli dohrát své partie ve správný čas a zároveň bylo nutné, aby se venku setmělo. Štěstěna nám příliš nepřála, přesto se podařilo dílčí body plánu uskutečnit. Míra chytil jednoho z protivníků za kotník, já se Sáďou jsme úspěšně sehráli scénu s ukradenými klíči a nakonec se všichni podíleli na finálním a nejzábavnějším bodě celé operace – eliminaci nepřítele.


Díváte se na sofistikovaný plánek janskolázeňského šachového areálu. Čísla označují penzion Protěž (č. 1), Bukový háj (č. 2), jezírko (č. 3), boudu s parkovištěm (č. 4), cestu mezi budovami (č. 5), horní silnici (č. 6) a dolní silnici (č. 7).

Nelinka v nesnázích

O strašidelnosti cesty mezi Protěží a Bukovým hájem se přesvědčila hned při své první účasti v roce 2008 Nela. Jirka Mejzlík, který na ni tehdy dohlížel, podcenil děsivost situace a poslal holčičku spát samotnou. Jakkoliv má Nela dnes v podobných situacích pro strach uděláno, před 9 lety se velmi bála. Přesto se jí podařilo černočernou tmou prodrat až k horní budově, nápadně připomínající dům Normana Batese. Když dorazila do cíle, zjistila strašlivou věc. Zamčeno! S vypětím všech sil a se slzičkami v očích se nakonec vrátila zpět do hrací místnosti. Podruhé už se na cestu sama nevydala.

Dnes už zmiňovaná cesta tolik strašidelná není. Stromy na svahu nad ní byly vykáceny, a tudíž na ni dopadá dost světla z lamp, umístěných na horní silnici. Naučili jsme se jí vyhýbat z jiného důvodu. Vzhledem k její zablácenosti ji lidé často obchází po horní silnici, aby si neumazali boty nebo do nich nenabrali vodu.

Samara se vrací

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, říká se.Nápad vystrašit někoho obrázkem Samary se proti mně obrátil před pár dny. Věděl jsem, že Kruh je kultovní horor o mrtvé dívce s mastnými vlasy, jež vyleze z televizní obrazovky a zamorduje vás, ale nikdy jsem ho neviděl. Jsem veliký strašpytel, a tudíž pro mě horory vždy představovaly naprosté tabu.Nedávno se můj přístup změnil. Následky si pravděpodobně ponesu do konce života. Před pár dny jsme se rozhodli jít s Martinem Horákem do kina na Kruhy, volné pokračování zmiňovaného hororu. Přestože ve filmových databázích je velmi špatně hodnoceno a hororovým fajnšmekrům tolik radosti nepřineslo, na mě a Martina samozřejmě zabralo. Byli jsme pravděpodobně jediní diváci v sále, kteří si zakrývali oči. Po návratu do Vlašimi jsem si s hrůzou uvědomil, že babička s dědou jsou na horách, a tak zůstanu ve velkém a prázdném domě proti Samaře zcela osamocen. Rozsvítil jsem všechna světla, pustil jsem si televizi a přepínal mezi CNN, BBC, France24 a ČT24. Na nich přece nemůže běžet nic strašidelného. Hrůzu mi naháněla myšlenka, že by mohlo dojít k výpadku elektřiny. Nakonec se domem rozezněly písně Karla Gotta, čímž vznikla natolik absurdní situace, že mě Samara nemohla ohrozit. S blížícím se ránem jsem se díky totálnímu vyčerpání ponořil do neklidného spánku a noc bezpečně přečkal. Dívka s mastnými vlasy mě bude každopádně ještě pár dní strašit.

 
V noci si pro tebe přijde (nevhodné pro děti, adolescenty, dospělé a seniory).

Sami sebe jsme úspěšně vyděsili už tenkrát v Janských Lázních, i když nešlo o Samaru. Jeden večer se vedla diskuze na téma horory a strašidelné příběhy. Dost jsme se poté báli, a proto bylo ráno přijato rozhodnutí, že se podíváme na něco veselého, abychom zahnali nepříjemné představy. Na svém malém DVD přehrávači jsem pustil Asterixe a Obelixe. Bohužel se okamžitě na obrazovce objevil oběšenec a záhy další děsivé scény, jež byly součástí upoutávky na horor. Vzpomínám si, že Sáďa začal hystericky křičet, abych to vypnul, ale já jsem byl v takovém šoku, že se mi to vůbec nedařilo. Asterix s Obelixem nás rozhodili ještě víc.

Krádež pepře

Ve svém dosavadním životě jsem se dopustil celkem tří krádeží. Jako malý jsem odcizil během návštěvy známých figurku z Lega. Jednou jsem o svém přečinu, jehož velmi lituji, vyprávěl Jirkovi Vopálkovi. Když mě v červenci pozval k sobě domů, abych udělal trénink s jeho synem Filipem, nezapomněl jej ani Vojtu upozornit, aby si hlídali své věci, kdyby mě náhodou napadlo odnést si nějakou hračku. Hlídali mě dobře. Žádná nezmizela. Můj druhý přešlap spočíval v odvozu dvou plastových kelímků z šachového soustředění, které jsem posléze někomu věnoval jako dárek. A v sobotu 7. května 2011 jsem během oběda v penzionu Protěž ukradl pepř. Chci ujistit čtenáře, že další krádeže neplánuji.

 
Mňam!

Pepř měl být pochopitelně využit jako zbraň ve válce mezi pokoji. Možnost ho vyzkoušet se záhy naskytla. Honza s Danem provedli blokádu naší základny v prvním patře a rozhodli se nás nechat vyhladovět. Podařilo se mi je přesvědčit, že vyhlašuji neutralitu a války se budu nadále účastnit pouze jako pozorovatel. Zaručili mi bezpečný odchod. Nasypal jsem si trochu pepře do dlaně. Jak jsem procházel kolem nich, foukl jsem Honzovi pepř do obličeje. Na chvíli oslepl, avšak Danovi se podařilo strefit mě svým žíravým koktejlem z lahvového bombardéru. Můj útok nebyl příliš účinný, jelikož vyřadil protivníka ze hry jen na okamžik a navíc vniklo dost pepře do očí i mně. Ukázalo se, že pepřová zbraň není příliš spolehlivá, nebo jsem si to alespoň myslel…

Epická bitva

Válka mezi pokoji dosáhla svého kulminačního bodu v sobotu večer (den před odjezdem). Holky se odmítly dalších bojů zúčastnit a opevnily se na své základně. Honza a Dan, kteří uzavřeli nové spojenectví s Tomášem Ptáčkem, vylákali mě, Sáďu a Míru před budovu. Využili moment překvapení, odřízli nás od vchodu a my jsme se rázem ocitli pod těžkou palbou. Míra utíkal po horní silnici směrem k hrací místnosti, zatímco Sáďa prchal před stíhacími bombardéry na druhou stranu. Podle jeho vlastní výpovědi brzy stočil svůj úprk doleva a utíkal dolů, směrem k dolní silnici. Zakopl a spadl. Všemu přihlížel jeden z šachových dědů, jemuž údajně z úst vypadla cigareta. Já jsem zůstal proti nepřátelům sám a beze zbraní. Pokusil jsem se prorazit do Bukového háje a dostat se do bezpečí holčičí základny. Nakonec se mi to podařilo, schytal jsem ovšem několik plných zásahů páchnoucími koktejly neznámého chemického složení.

 
V roce 2012 sice proběhla jen jedna přestřelka, ale na rozdíl od bitev v roce 2011 se ji podařilo zachytit na fotografii.

Zanedlouho dorazili do bezpečí základny také Sáďa s Mírou. Naši nepřátelé ji znovu úspěšně oblehli a situace začala být neudržitelná. Rozhodli jsme se provést riskantní ofenzívu. Každý z naší šestice vzal do ruky nějakou zbraň. Uvolnili jsme dveře a slepě vtrhli za nepřátelskou linii. Nastala zuřivá a nepřehledná bitva ručníků a lahvových bombardérů. Po několika minutách začalo být jasné, že získáváme převahu. Konečný útok provedla Nela, která popadla pepřenku a vysypala celý její obsah Danovi do vlasů. Chudák si pak všechen pepř sklepal přímo do obličeje. Nelin výpad znamenal konec války. Došlo k uzavření příměří a v Bukovém háji zavládl klid a mír.

 
Tento snímek je jediným obrazovým materiálem, který se zachoval z války pokojů. Zachycuje Míru Vyternu, jak se snaží s ručníkem proniknout na základnu nepřátel.

Konečná bilance

Jak jsem naznačil už v článku z roku 2011, během války nedošlo k žádným ztrátám na životech ani k trvalé újmě na zdraví. Dočasný problém představovalo pouze velmi páchnoucí oblečení. Někteří z nás se těšili, že o rok později se budeme vodou s kdejakými přísadami polévat znovu. Došlo pouze k jedné bitvě. O dva roky později už nikdo nepomyslel, že bychom mohli podobné vylomeniny zopakovat. Začali nás zajímat jiné věci. Za všechny mohu každopádně říct, že jsme si v roce 2011 turnaj v Janských Lázních užili opravdu v každém směru. Čtenáři snad pochopili, že Honza s Danem ve skutečnosti nikdy našimi nepřáteli nebyli a že jim rovněž za oněch šest dnů patří veliký dík.

Na závěr bych chtěl dodat, že toto vzpomínání by rozhodně nemělo sloužit mladším ročníkům jako návod, jak zkomplikovat život vedoucím, mezi něž dnes patřím i já. Neslouží ani jako zákaz, ale některých lumpáren se prosím vyvarujte. Neberte si od kamarádů žádné figurky bez jejich svolení a obecně neodnášejte domů věci, které vám nepatří. Nemusíte také sypat kamarádům pepř do vlasů. Jsem si jistý, že najdete přijatelnější, zajímavější a zábavnější metody. Věřím vám.


Společná fotografie s Vildou Neubauerem, legendární postavou turnaje v Janských Lázních. Na snímku vidíte mě, Míru Vyternu, Kačku Krejčiříkovou, Péťu Tobiškovou a Honzu Sadila. Z naší party chybí pouze Nela Pýchová, která musela odjet z turnaje dřív.

(Autor článku: Patrik Pýcha)

10 reakcí na “O pepři, vysavači a dalších lumpárnách”

  1. 1
    Norman B píše:

    tak takhle to tenkrát bylo >:-(

  2. 2
    Kačka píše:

    Patriku, jsem na tebe vážně hrdá, že jsi to nakonec všechno sepsal :) Mluvili jsme o tom už dávno a nevěřila jsem, že to i po těch letech takhle vypíchneš do nejmenších detailů. Bylo to neskutečných 6 dní.
    Včera jsem se vrátila z hor (ano, z Krkonoš) a při každym sjezdu pod Černohorským expresem jsem si na tebe vzpomněla, jak křičíš, že ten debilní kopec je snad pravoúhlej :D Jen tak mimochodem – nad Bukovým hájem vyrostla veliká ošklivá prosklená budova. Lehce jsem si při tom zjištění zanadávala.
    K tomu článku mám dva dodatky. Jako první věc mě napadla, jestli jsme tenkrát při tom výstupu dokonce hromadně nevolali panu Kožúškovi. A druhá věc – nefoukl jsi ten pepř Macháňovi do očí ve chvíli, kdy jsme ho pouštěli ze skříně, protože řval, že má klaustrofobii? :D

  3. 3
    Maťa píše:

    Hezké vzpomínání! Skoro všechno, co je tam psáno (až na pár podrobností), jsem postřehl nebo mi to někdo s odstupem doby řekl, úplnou novinkou je pro mě jen to Filipovo volání na můj telefon – to byl od Robina drsný vtípek :-) . Jinak i já na ten rok 2011 rád vzpomínám – na pokoji s Lukášem a Pavlem byla sranda :-) .

  4. 4
    Patrik P. píše:

    @Kačka: Děkuju. :-) Jednu verzi jsem sepsal už v roce 2012, a tak jsem nemusel vzpomínat na všechno. ;-) Myslím si, že jsme při výstupu volali Danovi, jen nám v jednu chvíli přišlo, že se ozval jeho taťka. :-) Na Honzovu klaustrofobii si nepamatuju, ale je to možné. :-D

    @Maťa: Bylo to asi v roce 2009. Myslím si, že jsi odpověděl: „Proč mi teď voláš, Filipe?“ Netuším už, co jste si řekli dál, ale žádný průšvih jsme neměli. :-)

  5. 5
    Maťa píše:

    Tak muselo to být v roce 2009, jindy v Jánkách Filip nebyl, myslím. Čistě šachově se tam zapsal svým čtyřpěšcem, to se vidí málokdy :-) .

  6. 6
    Patrik P. píše:

    Muselo. Při své první účasti v roce 2008 jsem bydlel se Štěpánem Vopěnkou a Lukášem Jelínkem. Štěpán lezl do velkého šuplíku, který byl z nějakého důvodu uprostřed místnosti, a strašil nás „Spilkou pod postelí“. :-D Jednou si tam po večerce lehl a zrovna přišel na kontrolu Jirka Mejzlík. A v roce 2010 jsem bydlel ve slepě se Sáďou a Vojtou Filipem, kterého jedno ráno ve sprše překvapil Vilda, když se rozhodl jít z jakéhosi záhadného důvodu umýt a nemohl ji najít v přízemí, kde bydlel. :-D

  7. 7
    Anonym píše:

    :-) Mohl bych se zeptat, proč Nela chyběla na fotce? :-)

  8. 8
    Patrik P. píše:

    @Anonym: Viz popisek pod fotkou. ;-)

  9. 9
    Maťa píše:

    Nela odjela na KP družstev do 12 let: http://www.sachyvlasim.cz/?p=11331.

  10. 10
    Maťa píše:

    Když už je v tomto článku zmíněn a zároveň pod ním diskutuje Norman Bates, nabízí se uvést, že dnes je to přesně 60 let od premiéry skvělého filmu Psycho: https://www.e15.cz/magazin/kultura/legendarni-psycho-alfreda-hitchcocka-slavi-sedesat-let-od-premiery-1370650.

Odpovědět

:-) 
;-) 
:-D 
:-| 
more...
 

© 2022 TJ Spartak Vlašim | Články (RSS) a Komentáře (RSS)

TOPlist