Ondřej Matějovský (aktualizováno 8. 10. v 15.45)

Již na svou sedmou reprezentační akci vyrazila na konci září 14letá vlašimská šachistka Nela Pýchová. Tentokrát se jedná o Mistrovství Evropy mládeže, které ve dnech 28. 9. – 9. 10. hostí Černá Hora, konkrétně turisticky oblíbené přímořské městečko Budva. Stejně jako obvykle jsem se coby přímý účastník rozhodl psát z místa konání deník. Není to sice zrovna mé hobby, ale čtenáři tohoto webu a naši fanoušci si to určitě zaslouží . Snad se mi povede zachytit vše podstatné a zajímavé. Technické informace už přinesl úvodní článek Tomáše Vojty, tak je tu nebudu opakovat, snad jen doplním, že se hraje podle umírněných Sofijských pravidel (zákaz nabízení remízy do 40. tahu) a že platí nulová čekací doba (kdo není včas u partie, prohrává).

Den první – sobota 28. 9.

První den akce byl zahájen o dvě hodiny dřív, než podle kalendáře začal, alespoň já to tak beru . Na cestu jsme totiž vyrazili už v pátek lehce po 22. hodině, kdy jsme ve Vlašimi nasedli do auta s cílem přesunout se na Florenc, odkud nám pět minut před půlnocí odjížděl autobus na vídeňské letiště. Že do Černé Hory poletíme, jsme se  s Nelou definitivně rozhodli až před měsícem – alternativou byla cesta autem s panem Lhotským z Prahy. Nakonec jsme zvolili pohodlnější variantu a snad jsme udělali dobře. Společně s námi cestovali i mostecký Honza Vykouk s maminkou, leteckou dopravu využila také rodina Nguyenova (ti na rozdíl od nás letěli i do Vídně). Ostatní jeli auty: někteří přespávali v Chorvatsku, někteří – jako třeba pan Kopec z Ostravy – to zvládli na jeden zátah. Cesta do Prahy proběhla hladce, to samé platí i o cestě do Vídně – autobusy Student Agency jsou pohodlné a nabízejí celou řadu možností, jak si zkrátit dlouhou chvíli (wifi, filmy, písničky, hry, občerstvení…). Mně přišlo nejrozumnější spát, což se v Nelině případě částečně podařilo (tipuji tak dvě hodinky), u mě bohužel vůbec. Asi nejprotivnější částí putování do místa konání se jevilo čekání na odlet: ve Vídni jsme totiž byli už před pátou hodinou, zatímco naše letadlo startovalo až v 10.30. Čas jsme si krátili hraním prší a konzumováním Neliných zásob z domova (díky, Iveto! ) a musím říct, že to docela uteklo. Ještě víc samozřejmě utekl samotný let, přesně podle plánu nás po 90 minutách od startu vítalo hlavní město Černé Hory Podgorica a s ním i krásné počasí – sluníčka a teploty téměř 30°C jsme si ve Vlašimi dlouho neužili… Na samotný závěr přesunu jsme zvolili další dopravní prostředek – taxi. Ve čtyřech nás to při naplněném vozu vyšlo levněji než pořadatelský autobus a také jsme byli na místě bezesporu dřív. Řidič se s tím totiž zrovna nemazal, klikaté horské silničky projížděl svižně a občas předjížděl … řekněme trochu odvážně. Tak se stalo, že 68 kilometrů po opravdu nepříliš dobrých cestách zvládl za hodinu, a my jsme tak už kolem 13. hodiny stáli ve frontě na recepci hotelu. Zde jsme se po pár minutách potkali se šéfem české výpravy Davidem Kaňovským, který nám posléze pomohl najít naše pokoje.

Hotelový komplex Slovenska plaža leží přímo u moře a je poměrně rozlehlý. Bydlí se v několika budovách, uvnitř areálu se mimo jiné nacházejí kavárny, obchůdky, bazény a různá další sportoviště. Nejbližší okolí nabízí krásné výhledy na okolní hory či mořskou hladinu. Kdybychom tu nebyli na šachách, dal by se očekávat pohodový a odpočinkový pobyt v klidu a bez stresu . V sobotu se šachy ještě nekonaly, a tak jsme si hned po obsazení pokojů mohli udělat krátkou procházku po pláži i kolem stánků se suvenýry a občerstvením. Honza Vykouk neváhal vyzkoušet teplotu v moři a prý to docela šlo (oficiální údaje prý hlásily 23°C), my ostatní jsme se prozatím spokojili s namočením nohou. Mezitím dorazila Nele její spolubydlící, o rok starší Simona Suchomelová ze Světlé nad Sázavou. Já budu nakonec pravděpodobně bydlet sám na dvojlůžkovém pokoji – docela komfort . Když už je řeč o pokojích, tak ty jsou v celkem solidní kvalitě, řekl bych takový lepší průměr. Příjemným bonusem je televizní program ČT24. Když jsem ho mezi 52 kanály objevil, na chvíli jsem zadoufal, že by tu Černohorci mohli mít i ČT4, to bych si hned první den pustil pražské derby. Bohužel nemají (a výsledek byl pak taky „bohužel“). Internet šel na pokojích ze začátku v pohodě, s příjezdem dalších účastníků se ale stával čím dál přetíženějším a nakonec to dopadlo jako na většině podobných akcích, kam přijede tolik šachistů – wifina přestala stíhat úplně. Holt tolik notebooků asi obyčejní turisté nevozí…

Po večeři u švédských stolů jsme se na chvíli zašli podívat na slavnostní zahájení a pak jsem holky poslal brzy spát. Přece jen Nela měla za minulou noc naspané maximálně tři hodiny, a to ještě jen v tom případě, připočtu-li jí odpolední podřimování v taxíku.

Den druhý – neděle 29. 9.

Po vymazání spánkového deficitu začal běžný turnajový stereotyp: snídaně, krátký trénink, oběd… Stejně jako v případě večeře jsou zde i ostatní výdeje stravy organizovány oblíbenou formou švédských stolů. Již první den po příjezdu všech účastníků ukázal, že nás tu je opravdu hodně (hotelový komplex ubytoval všechny hráče i akreditované doprovodné osoby): prostory jídelen jsou sice obrovské, ale i tak bývá těžké najít si své místo a občas musíme čekat, až někteří strávníci dojí – trochu mi to připomíná populární hospodu U Matoušků v Kondraci v dobách své největší slávy .

Na 14. hodinu byla naplánovaná úvodní porada české výpravy. Na ní jsme se od Davida Kaňovského dozvěděli, že pořadatelé posunuli začátky kol o půl hodiny – místo 15.00 se tedy bude zahajovat v 15.30 (nejmladší kategorie, které hrají v jiné budově, dokonce až v 16 hodin). Oficiálními svazovými trenéry tu kromě šéfa výpravy jsou Sergej Berezjuk a Petr Velička. Nela byla přidělena Davidovi, pomáhat s přípravou i tréninkem budu samozřejmě i já. Nepříjemnou informací je, že stejně jako před rokem ve Slovinsku se ani tady nebudeme dozvídat průběžné zprávy z bojiště, protože na plochu sportovní haly, ve které se bude hrát, nesmí během hry kromě rozhodčích nikdo, ani vedoucí výprav. Těsně před zahájením kola budou všichni vykázáni na tribunu, odkud asi uvidíme jen to, že naše děti ještě hrají. Holt se bude muset Nela dostat na onliny . Na konci porady David rozdal akreditační kartičky a udělal sondu, kdo všechno si přivezl dres (Petr Velička: „Já mám na pokoji tři dresy Barcelony!“). Odškrtněme si první věc, kterou Nela doma zapomněla .

Na zahajovací kolo jsme vyrazili s dostatečnou rezervou, při nulové toleranci v případě pozdních příchodů nechce nikdo riskovat. Do hrací místnosti to z hotelu trvá přibližně 12 minut pohodové chůze … sportovní hala je sice nedaleko, ale zájemce o ostřejší tempo brzdí davy vyznavačů královské hry a hlavně světelné křižovatky. Hrací plochu šachisté již pár minut před zahájením kola dokonale zaplnili a vzhledem k chybějící klimatizaci a teplotě kolem 30°C se zdálo, že v hale bude brzy pekelné vedro a nedýchatelno. Krátce po prvních tazích se tak velká část českého doprovodu sešla na zahrádce jedné z mnoha kaváren, které se nacházejí poblíž vstupu na tribunu, a fandila u kávy či místního piva. Asi to tak budeme dělat často, v hledišti se totiž nesmí téměř nic, zakázáno je používání počítačů, mobilů, foťáků… A v kavárně je příjemně a jde tam internet – sice blbě, ale přece .

V prvním kole narazila Nela na Bělorusku Antonovičovou (elo 1695). Naše hráčka byla papírově jasnou favoritkou, ale soupeřka hrála bez respektu a po Nelině chybě vzhlížela s pěšcem navíc k světlým zítřkům. Naštěstí se pozicí kochala natolik, že ve 33. tahu překročila časový limit. Jak by to dopadlo, kdyby si čas pohlídala, si netroufám odhadnout. Vlašimská šachistka se sice snažila o protihru, ale objektivně by byly trumfy na soupeřčině straně. Je pozoruhodné, kolikrát už Nela vyhrála ve vážné partii na čas – nevím o nikom jiném, komu by se to tak často stávalo .

Večer už se jen relaxovalo a ve 23 hodin (na tento čas jsem stanovil večerku pro běžné dny) šly holky spát. Jejich pokoj byl velmi úspěšný, Simona totiž porazila nasazenou devítku! Úspěšná byla i celá výprava České republiky – 9,5/15 je slušný začátek. Jen tak dál!

Den třetí – pondělí 30. 9.

Vypadá to, že do Budvy dorazilo období dešťů. Již během noci se rozpršelo tak silně, že to i takového spáče, jakým jsem já, několikrát vzbudilo. Až na občasné přestávky tomu tak bylo po celý den a vzhledem k intenzitě deště se voda začala objevovat téměř všude, dokonce i na některých pokojích. Zatímco na snídani se nám podařilo dojít v „suchém stavu“, na oběd už se to nepovedlo, a přestože cesta do jídelny je dlouhá jen pár desítek metrů, trochu jsme promokli. Jinak dopolední program nepřinesl žádnou zajímavost, za zmínku stojí snad jen stěhování holek do jiného pokoje. Důvodem byly přesuny v rámci české výpravy, které zde asi nebudu vysvětlovat, protože by to nikoho nezajímalo.  Jinak proběhly jen přípravy a odpočinek na pokojích, co jiného taky dělat v dešti?

Přání, aby přestalo pršet alespoň při přesunu do hracích prostor, nebylo u nejvyšších míst vyslyšeno, a tak si každý pomohl, jak uměl. Ani já, ani Nela nemáme s sebou deštníky (odškrtněme si druhou věc, kterou nechala doma ), ale poradili jsme si: já jsem se zabalil do hotelového ručníku (stejný nápad měl i šéf výpravy), Nela se vešla pod jeden deštník se Simonou. Partie s Polkou Antolakovou (elo 1753) skončila remízou ve věžové koncovce. Vlašimská hráčka bojovala, krátce před koncem i odmítla remízu, ale partie nevybočila výrazněji z rovnováhy v žádném okamžiku – ve střední hře Nela stála chvíli lépe, ale asi nic víc.

Zbytek dne nepřinesl nic, o čem by bylo třeba psát.

Den čtvrtý – úterý 1. 10. 

Konečně nám přestalo pršet. Neplatí to sice absolutně, nicméně krátké přeháňky nám nevadí a teploty přes 20°C nabízí prostor pro procházky. Toho jsme po dopoledních přípravách a obědě využili a vydali jsme se s Nelou a Simonou projít podél moře a na kraj města. Doufejme, že se holkám touto formou podařilo dobít potřebnou energii na další partie. Procházka trvala něco málo přes hodinu a vinou vytrvalého pondělního deště jsme se v jednom momentu museli i brodit. Alespoň bylo nějaké zpestření . Nela konečně splnila svůj plán a koupila si sluneční brýle (odškrtněme si třetí věc, kterou nechala doma ).

Na kolo se tentokrát šlo v poklidu: nepršelo a na cestu svítilo sluníčko. Nadále vycházíme se značným předstihem, abychom (my z doprovodu) stíhali na sále pořídit fotky. 10 minut před zahájením kola totiž všechny nehrající osoby začínají pořadatelé vykazovat na tribunu. Partie pak začínají s krátkým zpožděním (většinou o 3 minuty), ale to je, myslím, úmysl – elektronická tabule s odpočítávaným časem do zahájení kola je tak nastavena a cílem je zřejmě pokud možno co nejvíc zamezit kontumacím za pozdní příchod. Zajímavostí je, že start kola bývá ohlašován hlasitou sirénou, někteří hráči si tak při posledních sekundách začínají zacpávat uši . Co mi přijde jako nedostatek (a nikde na podobné akci jsem to ještě neviděl), je, že na stolech chybí obvyklé cedulky se jmény.

Slovinka Hreščaková (elo 1847) byla prozatím Nelinou papírově nejsilnější soupeřkou, ale průběh partie to nepotvrdil. Vlašimská reprezentantka soupeřku přehrála a byla z toho první pohodová výhra. Já jsem mezitím střídavě vyčkával na tribuně a na „naší“ zahrádce v kavárně (možná je to spíš bufet), kde jsme stejně jako v přecházejících dnech vytvořili takový malý český koutek. Zde popíjíme kávu či místní pivo Nikšičko. Výhodou zdejších podniků je, že obsluha není nijak dotěrná, a když si dám kafe za 0,8 Eura a pak tam sedím u internetu 3 hodiny, nikdo nic nenamítá. Nevýhodou naopak je, že občas bývá problém sehnat číšníka, když něco chceme . V jednu chvíli mi to nedalo a zašel jsem si vsadit do jedné z mnoha sázkových kanceláří. Musím se pochlubit: ze 3 Euro jsem udělal 19,3 – poděkujme Barceloně, Chelsea a Schalke .

Myslím, že úterý můžeme prohlásit za úspěšný den…

Den pátý – středa 2. 10.

Dopolední program proběhl v zaběhnutých kolejích: vstáváme kolem půl deváté, pak snídaně, příprava, oběd a krátké odpolední relaxování. Tentokrát jsme zvolili formu polehávání na lehátkách u moře – holky si při tom četly, já jsem pospával (což mi připomnělo oblíbenou solnou jeskyni v Malenovicích) a byl jsem rád, že mě tentokrát nevzbudila žádná obchodnice s vyšívaným dečkami, jako se mi stalo po obědě v neděli .

Ve 4. kole narazila Nela na třetí nasazenou hráčku – Veroniku Gažíkovou ze Slovenska (elo 2093). Partie trvala dlouhých 5 hodin, naše hráčka stála většinu času o něco hůře, ale do větší výhody silnou soupeřku nepustila. Odveta za rok 2009 tak skončila opět remízou, řekl bych celkem spravedlivou. Protože se Nela poprvé propracovala na onliny, mohl jsem tentokrát sledovat téměř celou partii živě na české zahrádce, druhým okem jsem se pak díval na neúspěšnou snahu Plzně o body ve fotbalové Lize mistrů. Nakonec mě vyhnaly vybitá baterka a také zima. Zvedl se totiž velký vítr a rázem se ochladilo o několik stupňů. To pak vadilo i Nele, a tak jsme to na hotel vzali téměř poklusem.

S remízou proti silné hráčce byla naše šachistka celkem spokojená, a tak jí ani tolik nevadilo, že se na rozdíl od oběda večer na švédských stolech neobjevilo kuřecí maso. Uvidíme, zda se ho ještě dočká, zatím totiž bylo jen jednou a Nela tu jí pořád jen ryby…

Závěr dne mi zpestřil fotbalový zápas Manchester City – Bayern. Co dělaly holky, nevím, ale ve 23 hodin dle dohody ležely. V tomto směru zatím vše bez problémů .

Den šestý – čtvrtek 3. 10.

Do slunečného rána jsme se probudili o něco dříve než obvykle (kolem 8. hodiny), Nela se totiž po několika dnech chtěla podívat na internet a po snídani před přípravou je asi ta nejvhodnější příležitost. Už jsem to v předchozím textu naznačil, ale připojení na pokojích od druhého dne nechodí vůbec, na recepci občas (zpravidla pozdě večer nebo brzy ráno), a tak je třeba navštěvovat prostory kavárny či bazénu, kde wifina většinou šlape. Po přípravách a obědě jsme do našeho programu zařadili krátkou procházku kolem stánků se suvenýry – zatím jsme téměř žádné nenakoupili, ale přehled už docela máme .

Malý adrenalinový zážitek prožili těsně před zahájením kola Vykoukovi. Zašli se totiž podívat do města a Jenda na pokoji nechal akreditační kartičku. Kvůli obavám z kontumace kvůli případnému nevpuštění do hrací místnosti si jeho maminka vzpomněla na časy, kdy bývala reprezentantkou ve sportovní gymnastice, a na hotel a zpět to vzala poklusem. Když se (jak sama říkala) s jazykem na vestě vřítila do haly, její syn suše prohlásil: „Tos nemusela, úplně v pohodě mě pustili…“ .

Během čekání na výsledky na „české zahrádce“ jsme se s některými rodiči před nadcházejícím volným dnem domluvili na výletu, konkrétně jsme naplánovali plavbu lodí po Skadarském jezeře. Také jsem se od Davida Kaňovského dozvěděl zajímavou informaci o velké výpravě České republiky na prosincové MS ve Spojených arabských emirátech: zrovna vyplňoval přihlášky 46 osob!

Los 5. kola přisoudil Nele celkem přijatelnou soupeřku – Moniku Rozmanovou ze Slovinska (elo 1724). Nechtěl jsem nic zakřiknout, ale přehrané partie mladé Slovinky mě celkem naplňovaly optimismem, i tady měla hodně bodů zejména díky štěstí, když dvakrát vyhrála úplně prohrané pozice. Mimochodem, v přípravě jsme objevili i její prohru s nejpopulárnější postavou MEU v Malenovicích, Estoncem Erwinem Liebertem . Ale samozřejmě nic nebylo dopředu jistého, slabé hráčky na ME nejezdí… Nela ovšem po pěkném výkonu naplnila mé očekávání a s přehledem vyhrála. Jako odměnu získala od pořadatelů šachovou knihu, alespoň tak to může brát (knihu dostali jako pozornost všichni účastníci).

Protože na pátek byl naplánován volný den a ráno jsme tak mohli později vstávat, povolil jsem holkám večerku v půlnoci.

Den sedmý – pátek 4. 10.

Nastal avizovaný a očekávaný den odpočinku. Jak jsem psal, vlašimská sekce se rozhodla rozšířit řady početné skupiny, jež se vydala k nedalekému Skadarskému jezeru. Jedná se o největší jezero na Balkáně a nachází se na hranicích s Albánií. My jsme si naplánovali plavbu lodí, a protože svá auta nabídli pánové Přibyl a Kopec a paní Richterová, vešlo se nás nakonec 16, což je vlastně polovina výpravy.

Čas odjezdu byl naplánován na 11. hodinu, tak jsme si mohli trochu pospat. Přibližně 30 kilometrů dlouhá cesta horskou silničkou k jezeru nabídla spoustu krásných výhledů, kvůli kterým jsme i dvakrát vystoupili z auta. První zastávka byla u ostrova Svatý Štefan, kde před 21 lety sehráli Bobby Fischer s Borisem Spasským odvetný zápas po 20 letech, po němž se Američan nesměl vrátit domů (občané USA měli tehdy na území Srbska a Černé Hory kvůli válce zákaz podnikání). U jezera se na nás okamžitě vrhli provozovatelé vodních výletů (s česky mluvící průvodkyní Janou) a nabízeli různé varianty vyjížďky. My jsme si vybrali 2hodinovou a během smlouvání o ceně, kdy se nám mimo jiné podařilo vydávat všechny děti včetně Nely a Simony za osmileté ), jsme ale dostali 1,5 hodiny zdarma k dobru. Že to nebude taková výhoda, se ukázalo až časem. Pro zajímavost: cena výletu 24 Euro pro dospělé (20 + 4 za vstup do Národního parku), 10 pro děti. Před nástupem jsme nakoupili v obchodě zásoby a mohlo se jet.

Plavba na lodi nabídla pěkné výhledy (mimo jiné na Albánii) i chvíle zábavy, některé děti si například vyzkoušely řízení lodi. V jeden okamžik nechal pan kapitán kolovat megafon, ať si do něj zakřičíme, co chceme. Zatímco mladá dívka, která jako jedna z mála na palubě nepatřila k naší výpravě, zazpívala populární Kaťušu, pan Velička zakřičel asi nejznámější pokřik fanoušků Baníku Ostrava, čímž všechny překvapil a pobavil . Zhruba po dvou hodinách plavby jsme zakotvili na krátké zastávce, kde jsme se mohli občerstvit (káva, čaj) a ochutnat místní víno. Protože se nám zdálo kvalitní (já to tedy nepoznám, ale říkali to ), nakoupili jsme celé láhve jako suvenýry, což byl určitě marketingový cíl celé zastávky. Víno ochutnal i pan kapitán a možná proto pak málem nasměroval naši loď do sloupu . Při cestě zpět se ukázala zmiňovaná nevýhoda prodloužení plavby: zalezlo sluníčko a začínala být větší a větší zima (ochlazení z 20 na 14°C…). Nela se postupně oblékla tak, že se jí kdosi ptal, jak jí může být zima, když je oblečená jak na lyžák – mimo jiné si na sebe natáhla moje tepláky (ale nesměl jsem to fotit ). Naopak největším otužilcem byl Honza Vykouk, jenž většinu plavby absolvoval v tričku a šortkách. Nakonec se cesta po jezeře protáhla na 4 hodiny a myslím, že – pokud neonemocníme – nebudeme litovat. Jen to chce příště víc vrstev oblečení! (Mluvím tedy spíš za holky, mně zas taková zima nebyla…)

Vrátili jsme se akorát na večeři a po ní se už nic zvláštního nestalo. Holky rozmrzaly pod dekou, já jsem si připravoval věci na počítači.

Den osmý – sobota 5. 10.

Přestože jsme se dostali do druhého turnajového víkendu, pro účastníky ME v Budvě nastal všední den. Na přípravě se mi zdála Nela trochu ospalá, a jak se poději ukázalo, nebyla to náhoda – holky si prý po večerce dlouho povídaly. Naše hráčka tvrdila, že i tak spala 8 hodin, což stačí, nicméně jako dostatečný argument mi to nepřišlo, po večerce se má spát . Buď jak buď, během dnes se probrala a na partii šla v pohodě. Do té doby se kromě příprav a jídla stihla krátká procházka s dalším pokusem zakoupit suvenýry – něco málo jsme koupili, ale ještě budou muset přijít další pokusy.

Na partii s mistryní Evropy z roku 2010 Kiolbasovou z Polska (elo 1949) si Nela přinesla nový talisman – černý smajlík na náramku. Prý jí pomáhal k uklidnění a přispěl k zasloužené výhře po velmi pěkném výkonu.  Po druhé třetině má tak vlašimská šachistka pěkných 5/6 – uvidíme, jak se bude dařit dál.

Úspěch zaznamenala Nela i na večeři, kde se jí už poněkolikáté podařilo zmocnit se zákusků, ke kterým děti z bývalého Sovětského svazu málokdy někoho pustí. Nela už si osvojila jejich způsoby, a tak si občas i my pochutnáme. Po večeři jsme využili pěkného počasí (teplota 18°C) a opět se vydali na nákup suvenýrů u pláže. Tentokrát šel s námi i Jenda Vykouk, aby v klidu mořského pobřeží vydýchal porážku v dlouhé partii. Na hotel jsme se vrátili čtvrt hodiny před 23. hodinou, tak už byl nejvyšší čas vyhlásit okamžitou večerku.  

                                                                       Den devátý – neděle 6. 10.                                                                       

Navzdory předpovědi počasí jsme se probudili do počasí bez deště s příjemnou teplotou ke 20°C. Nevím, čím to je, ale vstává se nám hůř a hůř – tentokrát jsme šli na snídani až v 9.15. Že by náročný program?

Ranní příprava naplnila Nelu optimismem, že si v Budvě konečně zahraje sicilku. Prý nemá nic proti zavřeným hrám, ale čeho je moc, toho je příliš. Po obědě zvolily dívky relax na pokoji (většinou si čtou, když náhodou nenaskočí internet), zatímco já jsem využil počasí a na půl hodiny jsem si lehl na lehátko u moře. Poměrně vysoký počet koupajících osob na mě pomyslně volal, že pokud do moře nevlezu dnes, nevlezu tam už vůbec … možná budu litovat, ale odolal jsem .

V souboji s Gruzínkou Teou Choladzeovou (elo 1631) byla Nela papírově velkou favoritkou, nicméně na ME mládeže se nedá takto na čísla dívat – soupeřka podává v turnaji vynikající výkony a je záhadou, proč má tak nízký rating jako před 3 lety, kdy na ME v Gruzii Nelu porazila. Buď jak buď, naše reprezentantka se opravdu dočkala sicilky a v dračí variantě krásně vyhrála: matový útok kolem 30. tahu zvedal diváky ze židle . 6 bodů po 7 kolech je paráda, ale ještě nás čekají dvě kola…                                                                                                               

Po večeři jsme využili dobrého mezičasu (Nela dohrála nezvykle brzy) a zahráli jsme si na pokoji několik bleskovek. Nela potvrdila dobrou formu a celou sérii těsně vyhrála, byť jsem jí k tomu pomohl džentlmenským gestem, když jsem uznal remízu po jejím nemožném tahu s mým spadlým praporkem (že je nemožný tah víc, páni rozhodčí? ).

Večerka klasicky ve 23 hodin, budíček naplánován někam k deváté…          

Den desátý – pondělí 7. 10.                                                                                                                                                                                     

Avizované deště nás dostihly – od rána panuje uplakané počasí s přeháňkami a pomalu se začíná ochlazovat (nejvyšší denní teploty 18°C). Zdá se, že v Černé Hoře pomalu končí léto . Protože náš program je jednotvárný a tak nějak nevím, co psát, napíšu sem postřehy z předešlých dní, na které jsem zapomněl:

1)Účastníky nehrajícího doprovodu jsou tu dvojníci dvou krajských ikon. Potkáváme zde druhého Ádu Rýdla (Anglie) a také Skota Honzu „Čendu“ Čermáka. Hlavně ten Adolf je dokonalej .

2)Richterovy si pravděpodobně odvezou domů živý suvenýr. S dobrým srdcem se ujaly potulující se pohublé fenečky a paní Richterová už vyřizuje potřebné formality pro převoz. Pes dostal jméno Sabina (podle vzoru „sabáka“ ), a kdyby ho někdo chtěl domů, může ho mít – u Richterů už mají totiž čtyři psy…

3)Při zahájení 7. kola prohrál chlapec v H12 kvůli pozdnímu příchodu, když stál v době sirény 5 metrů od šachovnice. Přitom už u partie byl, vyplnil i partiář a jen si odskočil na záchod. Protesty nepomohly. Není to šílené pravidlo?

4)Na MS do SAE nakonec jede 51 členů výpravy České republiky (původně jsem uváděl 46).

V 8. kole narazila Nela na silnou Hojjatovou z Ázerbajdžánu (elo 2006). Naše hráčka se svezla na vítězné vlně a soupeřčina podivného manévrování jezdci využila k zisku dalšího bodu. Kolo před koncem se tak dostala samostatně do čela a v posledním dějství si zahraje o evropské zlato – úžasné!

Večer holkám kvůli prudkému dešti zavřeli stánky se suvenýry, tak si chvilku četly a pak šly spát. Večerku jsem tentokrát posunul na 22. hodinu, protože se v posledním kole začíná dříve, což vyžaduje zahájit den už v 8 hodin. Já jsem se ještě před půlnocí procházel kolem moře (déšť ustal) a přemýšlel, jak to asi zítra dopadne .